Fantazie je něco, co si někteří lidé prostě nedovedou představit. (G. Laub)

Část první - Lilie 1/2

17. června 2007 v 13:53 | Lomeril |  Jestřáb a lilie
První polovina první části.

Část první - Lilie
Odvahou se knížeti Yalnovi vyrovnal málokdo a ještě méně mužů ho v odvaze předčilo. Snad jeho přítel Verdon se s ním mohl měřit a všichni věděli, že je Verdon nejlepší jezdec na světě. Tahle dvojice velela oddílu, který se ubíral pod vlajkou jestřába do boje za birlenského krále. Jestřábí korouhev byla proslulá a nejednou se vzdávali nepřátelé, kteří se jí měli postavit, protože to byla v podstatě čestná korouhev. Jen ti, kteří se v boji vyznamenali se mohli stát jejími členy.
Yaln a Verdon kdysi zachránili králi život a tak se časem stali veliteli celého oddílu. Teď oba přátelé, kteří si vzájemně dlužili život, jeli s malým doprovodem ke králi, aby s ním táhli do války. Vtom přiběhli zvědové a hlásili průvod před nimi.
"Ubírají se stejným směrem. Jedou tři vozy a asi padesát mužů."
"To je hotová armáda!" zvolal Verdon, "Vypadají ozbrojeně?"
"Ne, viděl jsem na vozech ženy."
"Tedy kupředu, pánové, nabídneme jim svou ochranu," zasmál se Yaln a pobídl koně.
Verdon jel vedle něj a tiše k němu prohodil:
"Dej si pozor na své srdce, příteli. Já mám Lornu, ale ty jsi ještě svobodný a nerad bych viděl tvoje paže ochabnout kvůli vzdychání po dívčích očích."
Lorna, Verdonova žena, růže půvabná! Yaln do ní byl kdysi zamilovaný a nějaký čas mezi ním a Verdonem kvůli tomu bylo nepřátelství, ale Lorna je donutila ke smíru a obnovila jejich přátelství.
Konečně dojeli průvod, už zdálky křičíc, že jsou přátelé. Velela tu zřejmě korpulentní matróna, jedoucí na kozlíku prostředního vozu.
"Co chcete, vzácní pánové?"
"Cestovat s vámi tak daleko, jak budeme mít společnou cestu. Kam jedete?"
"Ke králi, naše paní Malvolina je zaslíbená jeho bratrovi a ten se chce oženit ještě než se potáhne do války."
"Tak je to pravda, že král chce oženit bratra!" otočil se Yaln k Verdonovi.
"Proto vzkazoval, že máme přijet dřív. Svatbu chystá náš pán!"
Vtom zaslechli jemný sametový hlas:
"Kdo je to, Selikruz?"
Z vozu vyhlédla žena zahalená v krémovém plášti, s tváří zakrytou rudým závojem, jak nevěstám velel zvyk.
"Tito šlechtici nám nabízejí doprovod, paní."
"Copak nemají jména?"
"Odpusťte, paní, tu nezdvořilost, ještě jsme se nepředstavili, zaskočeni novinou o chystané svatbě. Já jsem kníže Yaln, velitel druhé družiny Jestřábí korouhve," smekl.
"A já jsem kníže Verdon, velitel první družiny téže korouhve," představil se jeho druh.
"Takový doprovod přijmu s radostí! Zajisté jedete ke králi?"
"Uhodla jste, vzácná paní, a s radostí vám na cestě poskytneme ochranu. Ovšem pokud tu budeme dlouho stát, snadno nás vyčenichají lupiči," poznamenal Verdon.
"Ano, jistě, zapomněla jsem. Hej, jedeme!" křikla na vozky.
Verdon odjel vydat rozkazy jejich sluhům a Yaln jel podél Malvolinina kočáru.
"Pokud znáte krále, pak musíte znát i mého ženicha. Já jsem ho v životě neviděla."
"Princ Keria není bojovník ani učenec. Sice je laskavý a zábavný, ale odmalička je těžce nemocný a celé dny jen leží a kašle. Má dvanáct doktorů a žádný si s ním neví rady. To z vás rovnou mohli udělat poustevnici."
"Je mi to líto, představovala jsem si ho jako velkého pána, něco jako krále..."
"A to se nepohybujete u dvora, že jste ho nikdy neviděla?"
"Zasnoubení bylo dohodnuto před bitvou u Rendofu, kde otec padl. Matka se tedy uchýlila ke svému bratrovi, kde o pár let později zemřela také. Zůstala jsem u strýčka na venkově, dokud pro mne král neposlal jako pro svou budoucí švagrovou. Takže můj budoucí muž do války nepojede?"
"V životě nedržel v ruce meč."
Malvolina posmutněla a stáhla se do vozu na znamení, že si nepřeje pokračovat v rozhovoru. Yaln jel dopředu, kde se připojil k Verdonovi a společně našli tábořiště.
Noc se přehoupla přes polovinu, když hlídka spustila poplach. Do tábora vtrhli lupiči. Yaln se okamžitě vrhl do boje s náruživostí sobě vlastní. Vtom zaslechl zdušený dívčí křik. Otočil se a spatřil jednoho z lupičů, jak se snaží odvést Malvolinu. Byla bez závoje, ale neviděl její tvář, jen záplavu rudých vlasů, jak se zmítala a snažil se vyprostit z chlapova sevření. Yaln u nich byl několika skoky a jediným pohybem mu dívku vyrval. Dalším pohybem ho probodl.
Konečně mohl pohlédnout nevěstě do tváře. Odhrnul rozcuchané rudé vlasy a strnul. Dívala se na něj ta nejkrásnější žena, kterou kdy viděl. Souměrný obličej, oříškové oči, které se na něj dívaly zmateně a smutně, rubínové rty, které jakoby vybízely k políbení a ty nádherné rudé vlasy.
"Nosí smůlu, když nějaký muž vidí dívčin obličej na cestě za ženichem," řekla tiše.
"Rád za tenhle pohled zemřu," zašeptal, pak se prudce otočil a vrhl se zpátky do boje.
Malvolina rychle vklouzla do vozu, aby ji neviděl ještě někdo jiný.
Brzy bylo po bitvě. Lupiči utekli, ale nikdo nešel spát. Z jejich lidí jich padlo asi deset, ty tedy pohřbili a pak se začali připravovat na cestu, obvazovat raněné a rozdávat snídani a kořalku.
Yaln byl celou dobu jako na jehlách a Verdon to poznal.
"Viděl jsi její tvář, viď?"
"Viděl. Jsem raněn příteli, ale ne únosce, to unášená mě zranila jediným pohledem."
"Je to princova nevěsta! Zítra dorazíme na zámek a ona se tam vdá."
"Já vím a to mě ubíjí, že ji nemůžu mít."
"Je jistě krásná."
"Vedle ní všechna krása, kterou jsem kdy viděl, vypadá jako polní tráva vedle lilie."
Ten večer odešel Yaln stranou od ostatních a tam tajně plakal. Vtom za sebou zaslechl kroky. Prudce tasil dýku, ale byla to jen Malvolina, zase skrytá v závoji.
"Pláčeš pro to, co se stalo včera?" zeptala se tiše.
"Ne, pláču pro to, co se stane zítra."
"Kdybych mohla, řekla bych, že si vezmu tebe, ale pokud chci zůstat naživu, musím mlčet a splnit královu vůli. A dokud dýcháme, máme naději."
Odhodila závoj a podívala se mu do očí. Po tvářích jí stékaly slzy. Vzal její hlavu do svých dlaní a políbil ji na čelo. Objala ho a on cítil, jak se chvěje.
"Máme naději, dokud mě budeš milovat a dokud budu milovat já tebe. Jsi má a nikdo mi tě nevezme," zašeptal jí.
Pak se zvedla.
"Selikruz mě bude hledat, musím jít. Dokud bude láska na světě, budu doufat."
Opět se skryla za závojem a rychle odešla.
Druhý den se oba opět chovali stoprocentně korektně, jako by se včerejší noci nic nestalo. Kolem poledne se setkali s družinou ze zámku, vyslanou naproti Malvolině, vedl ji vévoda Egaril, známý Yalna a Verdona.
"Je mi líto, ale princ Keria je momentálně ve velmi vážném zdravotním stavu a celý zámek je připraven na zprávu o jeho smrti."
Yaln byl vyděšený. Jistě to zavinil tím, že se dotknul jeho nevěsty a že ji viděl bez závoje. Malvolina byla stejně vyplašená jako on, věděl, že i ona si to dává za vinu. Družina se s nimi vydala do zámku.
Na čtvercovém nádvoří se tísnily davy, čekající na zprávy o princi. Družina měla problém se dostat přes ně, protože lidé stáli i před bránou a v ulicích města. Spousta z nich seděla a všechny tváře byly obráceny k balkónu, kde se měl objevit hlasatel.
Když Yaln viděl davy, obrátil se k vévodovi.
"Bude lepší, když sesedneme tady a pošleme vozy oklikou. Paní Malvolině rád nabídnu svého koně, aby nemusela jít pěšky."
"Dobrý nápad," přisvědčil vévoda a vydal příslušné rozkazy.
Sotva ale vévoda, Malvolina, Yaln a Verdon prošli na nádvoří, vystoupil hlasatel.
"Všemu lidu země Birlen se na vědomost dává, že dnes, čtvrtého dne, pátého měsíce, čtvrtého roku panování krále Herleusa, zemřel princ Keria, bratr našeho krále a druhý následník trůnu."
Na nádvoří se rozhostilo ticho, že by bylo slyšet spadnout špendlík. Pak si několik lidí začalo šeptat, další se přidali a po chvilce to všude bzučelo jako v úle. Občas byl slyšet bolestný výkřik, ženský pláč, nebo jadrné zaklení.
Yaln a Verdon smekli a se skloněnými hlavami vzpomínali na laskavého a oblíbeného prince. Nebyl učený, ale byl vtipný a bystrý a měl dobré srdce, takže ho lid miloval. I přes zármutek nemohl Yaln potlačit myšlenku, že teď je Malvolina volná. Pomalu se protlačili davem a odvedli Malvolinu do králova předpokoje.
Tam ale seděli dlouho, protože král se uzavřel se svým žalem a nikoho nechtěl vidět. Malvolina také plakala a všichni muži byli zamlklí. Asi po hodině král vyšel. Byl to mladý muž kolem třicítky, sice nepříliš vysoký, ale silný a statný.
"Je to bolestné, ale musí se neprodleně vyřešit, jak zaopatřit paní Malvolinu. Můžeme ji brát jako vdovu po Keriovi, tudíž by na ni měl přednostní právo můj mladší bratr Jarion. Ten je ale už zaslíben Stivě. Tak jak z toho vybruslit, aby paní nepřišla k újmě na cti?"
"Panovníku, dovolím si žádat laskavost," řekl náhle Yaln, "Jak jistě víte, měl jsem přednostní právo na sňatek se Stivou, která se má stát ženou Jarionovou. Vzdal jsem se ho ve prospěch vašeho bratra pod podmínkou, že mi splníte jakoukoliv žádost. Nyní vás tedy žádám, abyste mi výměnou za práva na Stivu dal práva na ruku paní Malvoliny a dal mi ji za ženu."
Král se zamyslel.
"A jaká je vůle paní Malvoliny?"
"Staň se, jak určí panovník," odpověděla pokorně.
"Vezmi si ji tedy. A nyní, paní, sejmi závoj, ať Yaln vidí, koho si bere."
Zatím ji vždycky viděl jenom ve tmě, ale teď na denním světle nebylo obtížné předstírat překvapení. Ta ohnivá rudá jejích vlasů se zdála ještě jasnější, a teplý pohled oříškových očí a vřelý úsměv ho zahřály víc než sud kořalky. Zlehka jí políbil bílou ručku a uklonil se.
Slyšel obdivné zamručení ze směru, kde stál vévoda a Verdon a král řekl:
"Kdybych nebyl ženatý, zrušil bych své slovo a vzal si vás sám, paní."
Yaln si teprve teď uvědomil, jak musí být mladá. Chovala se vždycky rozumně a dospěle, ale jinak jí bylo sotva sedmnáct. Je ještě tak jemná a čistá, pomyslel si, to přirovnání k lilii nebylo daleko od pravdy.
"Nechám připravit pokoj pro hosty, nyní vás nesmíme ubytovat v pokojích pro princovu nevěstu. Předpokládám, že vy dva Jestřábi se dnes uložíte u Lorny?"
"Pane, není to Lornina střech, ale má! Kde jinde bych měl spát?"
"Jistě, ale všichni si zvykli říkat u Lorny, protože když muž není doma, nazývá se dům podle ženy. A teď už běžte, o paní se postarám sám."
Sešli tedy do domů pod hradem, kde stál Verdonův dům. Přišla jim otevřít mladá žena ve smutku. Když Verdona uviděla, vrhla se mu do náruče.
"Žiješ, má lásko, jsi v pořádku? Nic ti nechybí? Tolik jsem se o tebe bála!"
Téměř vzlykala a hladila ho po vlasech a tvářích a nakonec mu vtiskla polibek na rty.
"Nic mi není, holubičko, ale rád bych si odpočinul a něco snědl, než ti budu vyprávět, co jsem zažil. Ale přestav si to, Yaln se zasnoubil!"
V tu chvíli si Lorna uvědomila, že jsou na ulici a že je Yaln pobaveně pozoruje.
"Pojďte dovnitř," řekla rozpačitě.
Sotva za nimi ale zapadly dveře, začala se vyptávat, jak to mají ženské ve zvyku.
"Jakto? Kdy? S kým?"
"Pomalu, pomalu, holubičko," smál se Verdon, "Zasnoubil se ani ne před půl hodinou. Jeho nevěsta byla snoubenkou ubohého Keriy, pokoj jemu. Přijela sem z venkova a aby kvůli smrti toho nešťastníka netrpěla hanbou, Yaln řekl, že si ji vezme, a král mu ji slíbil, protože se kvůli jeho bratrovi Yaln kdysi vzdal Stivy. No a pak jí král řekl, ať si odhrne závoj a ukázalo se, že je to krasavice, jakou předčí v celé zemi jediná."
"Která?" zeptala se zmatená Lorna.
"Ty, holubičko," zasmál se Verdon a znovu ji políbil.
V tu chvíli Yaln opustil laškující manžele a vyšel na terasu. Už se setmělo a vycházely hvězdy. Jednou takhle bude vítat Malvolina mě, pomyslel si. Vtom za sebou zaslechl kroky a otočil se.
"Malvolino! Co tu děláš?"
"Přišla jsem za tebou."
Byl oblečená ve smutku, ale stejně překrásná. Objal ji a měl sto chutí ji i políbit, ale neudělal to. Ještě příliš patřila Keriovi a navíc to odporovalo zvykům. Tak ji jen objímal a spolu se dívali na hvězdy.
"Vidíš tamhletu?" ukázal na jednu obzvlášť jasnou.
S úsměvem kývla.
"To je Hvězda lásky, seveřané jí říkají Yaln."
"Ty jsi ze severu?"
"No jistě! A neznám krásnější zemi. Bohužel jako mladší syn nemám panství, jen trochu zlata, které mám zdědit po otci. Ale až budu chtít odejít ze služby, slíbil mi král malý zámeček nedaleko od místa, kde jsem se narodil. Budeme tam spolu žít a hvězda Yaln nám bude svítit přímo nad domem."
"U nás se dává jméno po Hvězdě štěstí, po Herleus. I náš král nese její jméno a má spoustu jmenovců. Na východě snad Hvězda lásky kdysi měla jméno, ale nedává se. Říká se, že její patronát nosí víc bolesti než radosti a že kdo by nesl její jméno, dokázal by milovat tak moc, že by mohl přijít o rozum."
"Ta pověst je všude stejná, ale když jsem se narodil, otec řekl, že budu dost silný, abych přemohl i osud a pak bude ta láska největším darem. Také řekl, že pokud přijdu z lásky o rozum, pak jsem si ji nezasloužil. Ale dost už o mojí hvězdě, která je tvoje?"
"Žádná z hvězd se nejmenuje Malvolina. U nás se tak říká liliím."
"Když jsem tě poprvé viděl, přirovnal jsem tě k lilii. Jsi tak krásná, tak čistá. Ach milá, s tebou po boku se postavím čemukoliv."
Zvedl si její ruku, kterou celou dobu držel, ke rtům a pak si ji položil na tvář a otřel se o ni. V tu chvíli neexistovalo neštěstí, bolest, odloučení, nic kromě jejich štěstí a lásky. Stáli bez hnutí a hvězda Yaln nad nimi jasně zářila.
Druhý den si je zavolal král.
"Dnes se za soumraku bude konat pohřeb mého bratra," oznámil jim s kamennou tváří. Nehnul ani brvou, i když věděli, že uvnitř nevýslovně trpí.
"Vojsko je připraveno, poslední sbory dorazí během dneška. Vy dva Jestřábi dnes připravte svojí korouhev, protože bych vás chtěl poslat jako předvoj, takže zítra vyrazíte dvě hodiny před svítáním. Verdone, ty přestěhuješ Lornu sem, tady bude ve větším bezpečí. Manželka tak slavného válečníka by neměla zůstávat bez ochrany. O Malvolinu tu bude samozřejmě postaráno. Ale přesto, Yalne, nedovolím, aby ses s ní oženil dřív, než potlačíme tu rebelii."
"To mě ani nenapadlo, pane."
"Já jen, že se včera vrátila až o půlnoci," usmál se král, "Tak a teď už běžte, chci mít Jestřáby připravené," vybídl je.
Ano, jih se bouří. K Naraley by se chtěli připojit, ke království, které s nimi sousedilo na jihovýchodě. Naraley se ale od sporu distancovala a prohlásila, že nechce válku s Birlenem. Jih se tedy vzbouřil a nazval se Svobodnou zemí bratrstva Rocolů. Jižané tvořili vlastní národ, kterému říkali právě Rocolové. Dělili se na divize a každé z nich vedl zkušený a silný válečník, kterému se říkalo rocolin. Jih byl tedy ve zbrani a žádal svobodu. Král ale odmítl a Rocol řekli, že pak si musí své vybojovat. A tak začala válka.
Yaln a Verdon vešli do baráku, který byl vyhrazen Jestřábí korouhvi. Když je muži uviděli, začali je nadšeně zdravit.
"I vy buďte zdrávi, dravci!" zvolal Yaln a Verdon pokračoval:
"Zítra máme jet jako předvoj, chci vás mít dvě hodiny před svítáním v sedlech! Jak jste na tom s koňmi?" obrátil se na muže, který měl na starosti výstroj a výzbroj.
"Dva chybí."
"Dobře, tak sepiš všechno, co kdo potřebuje a ať mi to někdo přinese ještě před polednem."
"Kde vás najdeme, pane?"
"Jděte ke mně domů a buď budu tam, nebo vám moje žena poví, kde mě hledat."
Pak šli do sokolnice. Na bidýlku tam dřímal jestřáb Vichr, kterého brali s sebou na každé tažení. Verdon, který ho vždycky střežil, napřáhl ruku a veliký dravec mu na ní přistál.
"Cítíš bitvu, příteli? Nemýlíš se, půjdeme na jižany. Protáhni si křídla, čeká nás dlouhá cesta!" řekl Verdon a vypustil ho. Vichr nad nimi několikrát zakroužil a zmizel. Po chvíli se vrátil s ulovenou kachnou.
"Tuhle kachnu ty nerad, viď? Nedělej si starosti, já ji dám Lorně a ona ji dá služebnictvu, aby si ji upekli. Brzy už budeš na jihu lovit husy."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jackie Decker Jackie Decker | 12. ledna 2009 v 17:11 | Reagovat

Hezké. Rozhodně zajímavé. Sice mi připadalo zvláštní že se do sebe tak rychle Yaln a Malvolina zamilovali, ale případy lásky na první pohled jsou známi všude :-)

Jsem zvědavá jak to bude pokračovat zatím se mi to moc líbí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama