Fantazie je něco, co si někteří lidé prostě nedovedou představit. (G. Laub)

Část první - Lilie 2/2

17. června 2007 v 13:55 | Lomeril |  Jestřáb a lilie
Druhá polovina první části

Když druhý den ráno odjížděli, přišla k nim Lorna a Malvolina. Obě nesly květiny. Lorna naposled políbila Verdona a podala mu tři růže. Malvolina přišla k Yalnovi a připjala mu na prsa čerstvě utrženou lilii.
"Bojím se o tebe..." zašeptala.
"Neboj se, vrátím se k tobě. Už nade mnou nebdí jenom moje hvězda, ale i všechny polní lilie, které potkám, protože je se mnou láska jejich paní."
Přesto Malvolina plakala. Pak si stáhla závoj a podala mu ho.
"Tohle je moje zástava. Opatrně s ní, je v ní i moje srdce," usmála se skrz slzy.
Sklonil se a políbil ji na čelo. Pak pobídli koně a odjeli. Zámek se začal probouzet a jakoby neviděl dvě mladé ženy, stojící na nádvoří v slzách. Jejich srdce odjížděla na jih a nad nimi kroužil jestřáb. Pak Vichr zakřičel a odletěl za svým pánem.

Uplynulo několik měsíců. Malvolina seděla ve svém pokoji a dívala se z okna. Už dlouho nepřišla žádná zpráva z jihu. Král se stáhl zpět s částí armády, ale Jestřábí korouhev nechal s druhou, menší, částí na jihu, aby držela jižany zpátky. Poslední dopis od Yalna přišel z pevnosti Luty, když psal, že se v nejbližší době mají střetnout s vojsky bratrstva Rocol. Od té doby nic. Jestlipak se k Verdonovi dostal Lornin dopis? Lorna totiž čekala dítě a nadšeně o tom psala svému manželovi. Náhle se rozletěly dveře. Malvolina prudce vstala, aby nezdvořákovi vyčinila, ale muž na ni okamžitě vychrlil:
"Přijel posel z Lut, paní."
Proběhla kolem něj jako vichřice a běžela do velké síně. Král seděl zhrouceně na svém trůně a hlavu měl v dlaních. Za ním stál princ Jarion, který se urputně díval na své nohy. Posel vypadal zuboženě a hlavně poraženě.
"Co se stalo?" zeptala se naléhavě, zatímco se jí srdce svíralo zlou předtuchou.
"Porazili je, paní. Jestřábí korouhev se s asi dvěma sty muži stáhla do Lut a teď tam jsou v obležení. Tedy byli, když jsem odjížděl. Teď asi budou mrtví."
"A co velitelé? Co kníže Yaln?"
"Oba velitelé Jestřábů žili, když jsem odjížděl, ale kdoví co je s nimi teď."
Malvolina se ztěžka zhroutila na nejbližší židli. Jak může být Yaln mrtvý? Neplakala, nedokázala to. To teprve přijde. Už ho nikdy neuvidí! Ne, to není možné, on prostě nemohl jen tak umřít a nechat ji tu samotnou!
Vtom se dveře rozletěly a vtrhla Lorna.
"Co se stalo?" vykřikla.
"Padli," řekla temně Malvolina.
"Ne, to není možné! Ty, viděl jsi jejich těla?"
"Ne, paní," odpověděl posel a zopakoval jí všechno, co řekl Malvolině.
"Pak žijí!" prohlásila sebejistě.
"Proč jsi si tak jistá?" zeptal se ponuře král.
"Pane, ty dva už porazili, už je zajali, už je několikrát málem zabili, ale žádná moc na světě je nezlomí! Vydrží, dokud nezemřou, nebo jim nepřijdete na pomoc. A oni nezemřou."
"Má pravdu," přisvědčil Jarion, "Luty jsou silná pevnost a odolají každému náporu a brání ji silní muži."
"Pane, vytáhněte jim na pomoc, vyrvěte jim mého muže," zaprosila Lorna.
Král vstal.
"Vyhlaste, že zítra ráno táhneme na jih. Ať jsou všichni za svítání na koních, předvoj pojede hodinu před námi. Povede ho Jarion."
Pak prudce vyšel ze síně, s Jarionem v patách. Ozvalo se slabé zakvílení. Malvolině se stáhla tvář potlačovaným pláčem, pak slabě vzlykla a zhroutila se.

Yaln a Verdon seděli na hradbách pevnosti Luty a dívali se na armádu pod sebou. Na Verdonově paži seděl jestřáb Vichr a oždiboval mu koženou rukavici.
Už měsíc trčeli v téhle díře, docházelo jim jídlo a pomoc v nedohlednu. Vyhráli by, kdyby je jeden z velitelů nezradil a v půli bitvy nepřeběhl k nepřátelům! A pak je zahnali sem a tady asi brzy pomřou. Z dvou set mužů, které tam přivedli jich zbyla sotva polovina a denně umírali další. Naděje žádná.
"Jak jsme na tom se zásobami?" zeptal se Yaln.
"Už zbývají jenom koně."
"Král už nepřijde."
"Ne, nepřijde. Posla asi chytili, nedojel."
"To znamená, že umřeme."
"Dříve či později, já bych radši později. Ale nedovolím, aby dostali Vichra," pohladil Verdon jestřába po peří. Pak z nějakého náhlého popudu rozvázal řemínky, které jestřábovi poutaly nohy.
"To ty řemínky, ty jediné ti bránily, abys neuletěl. Už ale nemá smysl, abys tu s námi zůstával. Jsi volný!" řekl a stáhl mu řemínky úplně.
Jestřáb zamával křídly a byl pryč. Verdon setřel smutnou slzu.
"Kéž by mohl letět k Malvolině a naposled ji ode mne pozdravovat," zatoužil Yaln.
Po chvíli se zvedli a chtěli sejít dolů mezi muže, když se Vichr vrátil. V pařátech nesl tučnou husu. Verdon ji od něj nevěřícně vzal a jestřáb zase odletěl. Letěl ještě šestkrát a pokaždé přinesl stejnou husu.
"Pro všechny to stačit nebude," řekl Yaln.
"Ale je to lepší než nic. Vichr je pašák."
Ten den na každého vybylo sousto husy a kousek posledního tvrdého chleba. Přesto byli Vichrovou službou nadšeni a nálada byla daleko lepší. Yaln se ale opět stranil. Srdcem byl u Malvoliny. Vyšel na hradby a díval se na hvězdu Yaln a vzpomínal na ten večer na terase Verdonova domu, když se dívali na hvězdy. Její závoj stále měl a ve chvílích jako byla tahle si s ním rád hrál a hladil ho. Byl stejně jemný a hladký jako její pleť, které se už nikdy nedotkne. Už nikdy ji nebude držet v náručí, už nikdy ji neuvidí...
Z jeho snění ho vytrhl zvuk bitvy. Vyhlédl za hradby. V táboře nepřátel to vřelo, byl slyšet třesk zbraní a válečný pokřik jižanů. V mžiku vedle něj stál Verdon a společně se snažili zjistit, co se děje. Náhle se ozval břeskný zvuk trubky, která zřejmě volala nové oddíly do boje.
"To není jižanská znělka! To je král!" zařval Verdon.
Všichni muži se tísnili na hradbách. Zbyla jich sotva stovka, ale tahle stovka měla tuhý kořínek a i přes dlouhý hlad byli silní a houževnatí.
"Na koně!" zavelel Yaln, "Do boje!"
Všichni se hnali ke koním a cestou sbírali zbraně. Brzy otevřeli bránu a vyjeli. Yaln viděl, že král vítězí. A také viděl, že rocolin, jižanský velitel, formuje jízdu. Dal Jestřábům znamení a napadli hlouček rozespalých rebelů, kteří se soukali na koně. Neměli těžkou práci. Yaln se dostal do křížku s rocolinem. Nechtěl velitele zabít, ale zajmout a proto vykřikl:
"Verdone, kámen!"
Přítel pochopil a vyklonil se za sedla, až na koni skoro visel a sebral ze země kámen. Pak prudce pobodl koně, dojel k Yalnovi a kámen mu hodil. Yaln ho taktak zachytil levou rukou, pak se rozmáchl a udeřil jím rocolina do hlavy. Muž se beze slova zhroutil v sedle. Yaln ho zachytil a odvážel pryč z vřavy. Bitva ostatně už utichala.
Yaln předal zajatce a přidal se k Verdonovi, který se vítal s králem a Jarionem.
"Přišli jste v poslední chvíli!" řekl, když ho král objímal.
"Nebyli bychom vůbec přišli, posel tvrdil, že už musíte být mrtví a já byl stejného názoru."
"Proč jste tedy vyjeli?" zeptal se Verdon.
"To všechno Lorna. Tvrdila, že nemůžete být mrtví a že jste jistě vydrželi a přiměla nás rychle vytáhnout na Luty."
"Holubička moje, jakpak se asi má?"
"Myslím, že dobře, pravděpodobně šije šatičky," mrkl na Verdona Jarion.
"Na co?" nechápal Verdon.
"K tobě se její dopis nedostal?"
"Jaký dopis?"
"Budeš tátou, Jestřábe!"
Verdon otevřel ústa a chtěl něco říct, ale nevydal ze sebe ani hlásku. Pak zavýskl, že to muselo být slyšet až v pevnosti a objal Yalna, kterého měl nejblíže.
Yaln ho také objal, ale zase ho rychle pustil a zeptal se:
"A co Malvolina?"
"Když jsme odjížděli, měla horečku a starala se o ni Stiva a Lorna."
"Jak přišla k horečce?"
"Když se dozvěděla, že jste pravděpodobně mrtví, zhroutila se. Myslím, ale že už to bude dobré."
"Pane, dovolte mi jet za ní."
"Dobrá tedy, ale Jestřáby tu necháš. Do vaší korouhve přijdou všichni, co s vámi bránili Luty. Nu a předpokládám, že Verdon se nemůže dočkat, až se setká s Lornou, takže pojede s tebou. Za měsíc očekávám tři sta mužů od severní hranice, měli tam nějaké problémy s divochy, ale slíbili, že přijedou. Počkáte na ně a přivedete je sem. Ovšem pojedete až zítra. Teď si odpočinete a najíte se."
Jenže ani král je nedokázal zdržet dlouho a v poledne už měli za sebou mnoho mil. Vojsku to ze zámku do Lut trvalo jedenáct dní, ale dvěma jezdcům sotva týden. Sedmý den od vítězství u Lut stanuli na nádvoří zámku. Okamžitě kolem nich nastal rozruch, všichni chtěli vědět, jak si král vedl, a jak se jim podařilo vydržet. Museli zodpovídat dotazy a nedostali se na krok od koní. Náhle ze dveří do zahrady vyšla žena v bílém. Obličej jí pobledl, snad působením nemoci, ale vlasy měla stejně rudé jako dřív. Yaln zmlkl uprostřed věty a díval se na ni jako na zjevení. Za ní vyšla Lorna a tak kvapně, jak si to jen mohla se zakulaceným bříškem dovolit, spěchala k Verdonovi. Yaln a Malvolina se na sebe nevěřícně dívali, neschopní pohybu. Oba už se smířili s tím, že toho druhého už nikdy neuvidí, ale teď tu stál, na dosah ruky a oni se nedokázali pohnout.
První udělal krok Yaln. Pak vykročila Malvolina. Pozvolna zrychlovali, až se rozeběhli a ona mu skočila do náruče. Zvedl ji a zatočil se s ní. Vnímal její tělo ve svých rukou, její teplo, vnímal jak se chvěje a uvědomil si, že se chvěje sám. Nic neříkal, nechtěl nic říkat, jen ji zase postavil a přitiskl ji k sobě a hladil ji po vlasech a po tvářích. Políbil ji na tvář a pak zahodil všechny rozpaky, a proti všem zvykům a mravům ji políbil na ústa. Byl to krátký polibek, ale vášnivý a opravdový. Lidé naštěstí už dávno pochopili, že když uviděl Malvolinu, nic už z něj nedostanou, takže jejich polibek vidělo jen pár posledních zvědavců. To ovšem nic neměnilo na faktu, že to bude zítra vědět celý zámek. Bylo mu to jedno.
Malvolina si položila hlavu na jeho hruď a dala se do pláče.
"Lásko moje," zašeptala.
To byla první slova, která mezi nimi padla, první po několika měsících. Malvolina jimi protrhla nějakou neviditelnou hráz, která dosud všechna slova zadržovala a oba začali mluvit jeden přes druhého. Pak se dali do smíchu a on jí políbil ruku.
"Půjdete, nebo máme jít napřed?" zeptal se náhle pobaveně Verdon.
Milenci se zasmáli a společně vyrazili do zámku.
Tři týdny uplynuly ve štěstí a radosti. Z jihu chodily příznivé zprávy, Malvolina a Lorna byly šťastné a slunce svítilo. Jenže pak přijeli seveřani a oni museli zase jet.
"No tak holubičko, až se vrátím, půjdete mě přivítat dva," těšil Verdon manželku.
"Až se vrátím, vezmeme se, lásko a pak budeme bydlet na severu a budeme mít pět dětí," loučil se Yaln.
"Kéž bys měl pravdu," plakala Malvolina.
"Milá! Svěřuji tě pod ochranu hvězdy Yaln."
"Polní lilie neumí válčit, ale pokud ti mohou pomoci, pak tě svěřuji jejich ochraně."
Pak nasedli a společně se třemi sty seveřanů odjeli do Lut.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jackie Decker Jackie Decker | 12. ledna 2009 v 17:22 | Reagovat

Krásné pokračování. To shleddání jsi popsala skvěle :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama