Fantazie je něco, co si někteří lidé prostě nedovedou představit. (G. Laub)

Část druhá - Jestřáb 2/2

29. září 2007 v 20:12 | Lomeril |  Jestřáb a lilie
Druhá polovina druhé části aneb závěr.

Zabednili se a začalo úmorné obléhání. Prvních deset dní zkoušeli Rocolové pevnost dobýt, ale brzy zjistili, že je příliš silná a tak se rozhodli je vyhladovět.
"Je to svým způsobem dobře, aspoň Verdon získá čas," řekl král.
"Nebo jim přijdou posily," odpověděl ponuře Yaln.
Ukázalo se, že měli pravdu oba. Trčeli v pevnosti asi měsíc a počet nepřátel denně vzrůstal. Po šesti týdnech obléhání se Hajeb rozhodl, že je čas to skončit. Všichni cítili, že se schyluje k veliké bitvě a všichni věděli, že přijde. Hajeb je několikrát denně zahlcoval výzvami ke kapitulaci a oni je systematicky odmítali, přičemž tu byl stále problém jménem Avun. To byl asi jediný důvod, proč ještě Jižani nezaútočili, báli se, že roconila zabijí.
Zítra se to stane, pomyslel si Yaln. Seděl sám ve svém maličkém pokoji a díval se z okna. Věděl, že by měl spát, ale nedokázal to. Viděl vycházet Yaln a s láskou se na ni díval a vzpomínal přitom na Malvolinu. Kdysi mu řekla, že bude doufat, dokud bude láska na světě. Jestlipak stále věří v jeho návrat?
Doufal, že se s ní Verdon setkal a řekl jí, že zatím se Luty drží. Doufej, má milá, doufej a aspoň v myšlenkách buď se mnou, nabádal ji v duchu. Vtom někdo zaklepal.
"Dále!"
Vstoupil jeden Jestřáb, který měl mít zrovna hlídku.
"Pane, je tu něco, co byste měl vidět."
Vyvedl ho na hradby a ukázal do dálky. Hořely tam tři ohně, prostřední bližší než krajní.
"Okamžitě přiveďte krále a prince," přikázal Yaln.
Když přišli a viděli ohně, konečně jim řekl:
"Je to znamení, o kterém mi říkal Verdon, než odjel. Ale je daleko, do svítání tu nebude."
"To už my neovlivníme. Běž spát, Yalne a ráno se postavíme rebelům."
Vtom zaslechli tlukot křídel a Yaln si v jednu šílenou chvíli myslel, že je to Vichr, ale byl to obyčejný holub. Ne, nebyl obyčejný, ale poštovní. Rozbalili dopis, který jim přinesl, a četli:
Držte se aspoň do oběda. Mám plán, ale musíte mi pomoct. Až jim dá velký buben znamení k ústupu a zároveň zatroubí útok, vyjeďte proti nim.
V.
"To je od Verdona, ten lišák má něco za lubem," řekl Yaln.
"Nebo se pomátl na rozumu," zvedl princ skepticky obočí.
"Kdepak, ten něco chystá a vypadá to, že chce nepřítele zmást. Uvidíme, co svede. Yalne, připrav Jestřáby k výpadu, pojedeš s nimi, až nám Verdon dá znamení," řekl král.
"Rozkaz, pane!"
Odešel a vydal příslušné rozkazy Jestřábům. Pak si šel sám lehnout a usínal s Malvolininým šátkem v ruce.
Ráno začal útok až kolem deváté hodiny. O to byl ale divočejší. Katapulty obou stran pálily naplno, šípy létaly ostošest, občas doprovázené nožem nebo dýkou. Několik žen z Lut vzalo hliněné džbány a házely je na hlavy útočníků. O půl desáté největší zuřivost polevila a obě strany půlhodinku odpočívaly a pak začal nový útok. Tentokrát Rocolové postupovali opatrněji a pomaleji, více se kryli a skoro se nedali zastavit. Začali do nich pálit ohnivé střely a katapulty bylo to jediné, co proti nim něco zmohlo.
Yaln celou tu dobu velel u jednoho katapultu, zatímco většina jeho mužů odpočívala a sbírala síly na výpad. V jedenáct byli už nepřátelé pod hradbami a Yaln už byl mezi svými Jestřáby, když zaslechli velký buben, který volal k ústupu. O vteřinu později se ozvaly trubky, volající do útoku. Jižani stáli zmatení a nerozhodní. Yaln se chystal dát znamení k výjezdu, když někdo zakřičel:
"Zrada!"
Vzápětí do něj něco narazilo a srazilo ho to ze sedla.
Ještě stihl zařvat:
"Jeďte beze mne! Jeďte proti Jižanům!"
Vzápětí se musel bránit. Neznámý útočník se ukázal být roconilem Avunem, rozlíceným k smrti. Mával dýkou, kterou musel někde ukradnout a bojoval se vší vervou. Kolem nich se prořítila jízda, která šla na pomoc Verdonovi. Yaln sotva stačil tasit, vrhl se kupředu a probodl ho. V téže chvíli, co ucítil vjíždět ostří své dýky do roconilova těla, pocítil ohromnou bolest v rameni. Potlačil pocit, že každou chvíli omdlí a vylezl do sedla.
"Otevřete bránu!" rozkázal.
"Ale pane..." chtěl protestovat vrátný.
"Otevřete ji!" rozkřikl se a vrátný se neodvážil odporovat.
Vyjel z brány a uviděl situaci na bojišti. Verdon zřejmě obsadil tábor Rocolů a znamením k ústupu si je vlákal do pasti. Přesto jeho Jestřáby tísnili a bez něj byla celá slavná korouhev jako bez hlavy. Vztyčil se v sedle a rozjel se do bitvy. Když ho spatřili vzpřímeně cválat mezi ně, znovu ožili. Yaln uviděl nepřítelův prapor, přímo uprostřed vřavy. Řídil koně rovnou k němu a jedním švihem meče nejenže usekl praporečníkovi hlavu, ale i přesekl dřevce a korouhev padla. Rocolové teď byli v kleštích - na jedné straně Verdon, na druhé Jestřábi a Luty. Vtom na blízký kopec někdo vystoupal a nesl bílou vlajku. Vedle něj stála postava, která na něj mířila mečem.
Yaln poznal oba. Ten kapitulující byl Hajeb. Ten druhý, vítěz a hrdina dne, byl Verdon. Jižané začali hromadně odhazovat zbraně a vzdávat se. Yaln, ačkoliv se sotva držel v sedle, dojel k pahorku, kde zrovna sestupoval jeho přítel s Hajebem.
Verdon si ho všiml okamžitě a pokynul jednomu z mužů, ať Hajeba pohlídá. Sám vykročil k Yalnovi.
"Ty teda vypadáš!" prohlásil.
Pak Yaln omdlel.

Když se probral, zjistil, že leží na voze a zřejmě se zrovna chystá odjet. Pokusil se posadit, ale levé rameno důrazně zaprotestovalo. Zkusil to tedy znovu a pouze pomocí pravé ruky a podařilo se. Vedle vozu seděl na koni Verdon a smál se.
"Tady není nic k smíchu, ty hrdino!" ohradil se Yaln.
"Ale je! Mám radost, že jsi vzhůru, včera to jednu chvíli vypadalo, že tě ten vepř zapíchnul."
"To by se musel víc snažit. Kde mám koně?"
"Na koně tě pustí až pozítří, máme štěstí, že jsem pro tebe vyprosil, abys směl jet s první výpravou na zámek, felčar tě vůbec nechtěl pustit."
"Takže bitva byla včera? A ty jsi teď válečný hrdina, co?"
"Vždyť ty taky! Bez tebe by můj plán nikdy nevyšel. Kleště mají dvě ramena, jenom s jedním nefungují. Byl jsi úžasný! Mezi Jestřáby se nemluví o ničem jiném, než jak jsi vyjel z brány, celý od krve, vrhnul si se přímo do středu bitvy a srazil jsi nepřítelův prapor."
Vtom se vůz s trnutím rozjel, až Yaln spadl zpátky do kožešin a Verdon se zase začal smát. Brzy znal Yaln celý příběh, jak Verdon objížděl zemi a svolával muže do zbraně, jak v jedné vesnici našel poštovního holuba do Lut, jak mu poslal dopis, jak napadl tábor, když všichni útočili na Luty, jak ukořistil buben a trubky a zajal Hajeba.
"Řekl jsem mu, ať se vzdá a on odmítl. Tak jsem dal bubnovat ústup a troubit útok najednou. Zároveň na ně naši hoši zaútočili od tábora a vy z pevnosti. Hajeb se vzdal brzo, když viděl beznadějnost situace," vyprávěl Verdon už asi podesáté.
Yaln se ale nedokázal doopravdy bavit, dokud mu nedovolili jet na koni. Ve chvíli, kdy se znovu vyhoupl do sedla se opravdově rozzářil a konečně se plně zapojil do euforické nálady celé jízdy. Jeho radost byla znovu zkalená až desátého dne. Když muži ještě ráno jedli, Verdon už sedlal koně.
"Kam spěcháš?" zeptal se ho.
"Král mě poslal napřed něco zařídit."
"Pojedu s tebou!"
"Chtěl jsem to taky, ale felčar to zakázal."
"Přemluvím ho!"
"Kdepak, Jestřábe," řekl někdo za ním. Yaln se otočil a uviděl krále.
"Pane, prosím!"
"Ne, tebe chci mít po boku. Jeď, Verdone a zařiď všechno, co máš."
Verdon se králi uklonil, pokynul Yalnovi, vyhoupl se do sedla a byl pryč.
Král pak nakázal Yalnovi, aby jel s ním. Den se chýlil ke konci a už se poohlíželi po tábořišti, když král náhle řekl:
"Jak moc miluješ Malvolinu?"
"Není nic, co bych pro ni neudělal."
"A zůstaneš jí věrný až do smrti?"
"Ano, pane."
"Budeš ji milovat, i když bude stará a ošklivá?"
"Ano, pane."
"Pak si ji zasloužíš!"
Král už dál nepokračoval a jeli mlčky až do tábora. Druhý den ráno byl vydán rozkaz, že si všichni mají obléci slavnostní oblečení. Za Yalnem ale přišel sluha a přinesl mu úbor jako dar od krále. Hnědé kalhoty a bílou košili vyšívanou u krku přijal s klidem, věděl, že ho král má rád, ale když viděl to poslední, co mu poslal, vydechl překvapením. Byla to prodloužená modrá vesta až ke kotníkům, zdobená takovými drahokamy, že se mu tajil dech. Košili a kalhoty oblékl hned, ale tuhle nádheru se zdráhal vzít.
"Líbí se ti?" zeptal se král. Musel tam stát už dlouho, ale on si toho nevšiml.
"Pane, to nemohu přijmout..." vydechl.
"Je to tvá kořist, našli jsme to v táboře Rocolů, prý to patřilo Avunovi, kterého jsi zabil. Je to tvé."
"Děkuji, pane!"
"Oblec ji, ať vidím, jak ti sluší!"
Yaln poslechl a král uznale kývl.
"Tak se budeš Malvolině líbit," usmál se.
Vyjeli a kolem poledne už byli v zámku. Kousek před zámkem se k nim připojil Verdon, který si chtěl také užít triumfální jízdu.
"Lorna už porodila," špitl Yalnovi, "Máme syna."
"To je skvělé! Tak proč nejsi s ní?"
"O tohle nehodlám přijít!"
Yaln se nemohl zbavit pocitu, že ze tímhle vším je něco víc než jen vítězný návrat do zámku. V ovzduší bylo cítit tajemství, nebo spíš překvapení. Verdon se na něj šibalsky usmíval a občas na něj mrkl. To už ale projížděli ulicemi a lid je zdravil. Všude byly květiny, tu se provolávala sláva králi, tu Verdonovi, tu Yalnovi.
Dojeli na nádvoří a Yaln pochopil.
Pod baldachýnem ozdobeným květinami stála Malvolina v bílých šatech, zlatě vyšívaných, s věncem lilií ve vlasech.
"Tvá nevěsta čeká, Jestřábe," smál se Verdon.
Yaln seskočil, došel k Malvolině a vzal ji za ruku. Štěstím nemohl skoro ani mluvit a ačkoliv by k ní nejraděj dolétl, nezmohl se na víc než na chůzi. Tak svatbu šel zařídit Verdon, a navíc jeho svatbu!
Král k nim přistoupil a řekl:
"Rozhodli jste se vstoupit do manželského svazku, prožijte tedy svůj život v lásce a úctě jeden k druhému. Tímto vás prohlašuji z moci svého úřadu za muže a ženu. Štěstí s vámi!"
Pak Yaln svoji ženu políbil. Nikdo se nedivil, když se po přijetí desítek gratulací vytratili. Měli si toho hodně co říct a rozhodně nezůstali jen u slov.
Ten den se konala hostina. Verdon a Lorna se brzy omluvili a šli domů za synem. Král chvíli pozoroval Yalna a Malvolinu, pak se naklonil ke svojí ženě a řekl:
"To vaše ženské plemeno mi odvedlo dva nejlepší bojovníky! Kde seženu druhé takové?"
Královna mu odpověděla:
"Jen si pár let počkej, jejich synové nezahanbí pověst svých otců. Koneckonců ani tobě neuškodí, když budeš trochu víc doma, asi jsi zapomněl, že máš taky ženu a syna."
"Nezapomněl, nebo si myslíš, že kdybych neznal lásku, že bych je nechal odejít?"
Královně se v očích zajiskřilo:
"Dokaž mi to!"
Král vstal a zvolal:
"Přátelé, vaše paní je unavena, proto vás nyní opustíme. Veselte se dle libosti a oslavujte naše vítězství. Dobrou noc, dámy a pánové!"
Nemohl si nevšimnout, že se v průběhu jeho řeči Yaln a Malvolina vytratili. Jak mocná je žena, pomyslel si, když dokáže spoutat svýma očima i muže, kterého neporazí třicet tisíc Rocolů! Jak mocná je, když se do tohoto područí muži vydávají dobrovolně! Koneckonců, ani já jsem se tomu nevyhnul, usmál se a odešel za svojí věznitelkou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jackie Decker Jackie Decker | 12. ledna 2009 v 17:43 | Reagovat

Nádherný konec. Úplně mě mrazí v zádech... :-) Prostě úžasné. Jsem tEď jako posedlá čtu a čtu a vůbec nevím kdy přestat, problém je, že teĎ asi budu muset. Už je pozdě a to víš dítě je dítě :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama