Fantazie je něco, co si někteří lidé prostě nedovedou představit. (G. Laub)

Velká píseň pouště - 1. část

27. června 2008 v 16:25 | Lomeril |  Velká píseň pouště
Lydenův příběh začíná.

Mé jméno je Lyden z Pouště, dědic Ofry z Pouště, bard Penwiena, knížete Birlenů, Nápěv Pouště, čtvrtý z Velkých Sedmi. Do služeb knížete Vasy jsem nastoupil ve válečném táboře na území Pralesního lidu, dvacátý sedmý rok panování knížete Vasy, a o devět let později jsem přešel do služeb jeho syna, knížete Pewiena. Válčil jsem proti Pralesnímu lidu i proti Kariladům, ale to není důležité. Chci vám vyprávět příběh, vyprávět ho bez písní a zvučných, leč špatně srozumitelných obratů bardů, tak, jak jsem ho viděl, slyšel, cítil a prožíval. Je to příběh o touze, lásce, nenávisti, přátelství a velikosti. Je to příběh mého života a lidí, kteří do něj zasáhli a ačkoliv se podzim mého života ještě neblíží, už nebude moc co dodat.

Narodil jsem se v Dlouhé vsi, která leží deset honů jihozápadně od Stříbrné řeky, která teče dvacet honů jižně od Hradiště, sídla knížat. Tehdy jsem nenesl jméno Lyden, ale jiné, které už nesmím vyslovovat. Můj otec byl tesař, můj nejstarší bratr se měl také stát tesařem, druhý nejstarší válečníkem a já byl od počátku předurčen k cestě pěvce.
Když jsem byl úplně malý, chodívali k nám jen zpěváci, kteří uměli pár písniček. Nechtěl jsem být jako oni, nebavilo mě poslouchat to samé pořád dokola. Prosil jsem otce, abych směl odejít s bratrem a také se stát válečníkem, ale otec odmítl. V deváté zimě mého života pak přišli skuteční pěvci. Byli dva a vynořili se z lesa jednoho mrazivého rána. Muž byl starý a slepý, sotva se držel na nohách, žena byla stará asi jako moje matka, ale nesla se rovně jako lískový prut. Dodnes si pamatuji, jak staršina vesnice vykřikl, když je uviděl a pak řekl:
"Jak požehnaný je dnešní den!"
Nechápal jsem je, ani jejich radost, když pěvci, řekli, že s námi zůstanou až do jara. Večer jsme se shromáždili ve velké síni, jako vždy, když se dělo něco velkého a nemohli jsme zůstat venku. Pěvci seděli na čestných místech, stařec držel v ruce harfu. Všichni vypadali daleko radostněji, než když přišli jiní zpěváci. Zeptal jsem se matky proč a ona odpověděla:
"Tihle nejsou jen tak obyčejní, on je jeden ze Sedmi."
Nerozuměl jsem a chtěl jsem se ptát dál, ale muž začal hrát a všichni zmlkli. Pak se přidala žena a zpívala na starý známý nápěv nová slova v neznámém jazyce. Nedokázal jsem pochopit celou hloubku písně, ale rozechvívala mě a před očima mi vyvstávaly obrazy vzdálených vrchů, zarostlých dlouhou travou, po kterých se prohání vítr a jezdci na koních. Sám jsem toužil utíkat na mořské pobřeží a tam vběhnout do vln a křičet, co mi bude stačit hlas, přehlušit i příboj. Viděl jsem zdatné muže, kterým při té písni tekly po tvářích slzy potlačené touhy. Teď to umím popsat, ale tehdy jsem to neuměl a jen jsem věděl, že je píseň neskutečně krásná a přeji si umět zpívat taky takové. A toužil jsem, aby mě učila ta krásnohlasá žena. Ten večer už víc nezpívali, jen povídali o novinkách v různých krajích a my dychtivě naslouchali každému jejich slovu, nejen kvůli novinkám, ale i jen pro ten zvuk samý, protože v každém jakoby se odrážela ještě neslyšená píseň. Dnes už vím, že to jsme slyšeli sílu Velké Písně, kterou v sobě měli.
Druhý den, jakmile jsem měl chvilku času, ještě před polednem, jsem běžel k síni, kde pěvci bydleli. Stařec tam nebyl, ale ženu jsem potkal před prahem. Náhle mě přepadl strašlivý strach a nedokázal jsem ji oslovit. Ona si mě ale naštěstí všimla a zeptala se mě:
"Jak se jmenuješ, maličký?"
Sotva jsem své jméno vykoktal. Usmála se tak přívětivě, že ze mne strach spadl.
"A jaké je vaše jméno, paní?"
"Mera od Tůní, dědička Hanbeta od Tůní, šestého ze Sedmi," odpověděla a já poprvé slyšel celé jméno někoho ze Sedmi a Sedmi.
"A odkud znáte takové písně, jako tu, kterou jste zpívala včera?"
"Pojď do síně, jestli smíš, a já ti povím o pěvcích a bardech," pokynula mi.
Nadšeně jsem ji následoval a usadil se vedle ní na medvědí kůži. Pak začala Mera od Tůní vyprávět.
"Nejdřív musíš pochopit rozdíl mezi bardem a pěvcem. Pěvec jezdí mezi vesnicemi, nikde se nezdržuje, sbírá zprávy a rozšiřuje je. Bard žije při dvoře velkého knížete, skládá pro něj nové písně a je jeho hlavním rádcem. Skutečných, pravých bardů a pěvců je Sedm a Sedm. Jen velká knížata se mohou pyšnit tím, že mají u svého dvora jednoho ze Sedmi. Je to Vasa, kníže Birlenů, a knížata Kariladů, Lutů, Pralesního lidu, kíských kočovníků, Nisijců a Naralejců na dálném jihu. Každý ze Skutečných má svou Velkou píseň, která je odlišuje od ostatních.
V tobě cítím velké srdce a touhu po činech, kterou můžeš naplnit jen jako pěvec nebo bard."
Nadchlo mě, co Mera od Tůní říkala. V tu chvíli jsem netoužil po ničem jiném, než abych se stal jedním ze Sedmi.
"Takže včera jsme slyšeli vaší Velkou Píseň?"
Čistě, zvonivě se zasmála, ale neponížila mě tím.
"Ne, ne, Velkou Píseň nezná nikdo kromě pěvce samého. Včera to byla jen stará balada, jakých jsou stovky."
"Naučíte mě je? Mohu se po vás stát jedním z pěvců?"
Na chvíli se zamyslela. Na čele se jí přitom objevila roztomilá svislá vráska. Pak řekla:
"Já sama jsem ještě napůl učednicí. Nejsem jedna ze Sedmi, dokud nezemře můj učitel. Neprozradíš mé tajemství? Hanbet, můj učitel a přítel, už příští jaro nespatří a ví to. Pak svolám setkání Sedmi a Sedmi, kde mi bude prozrazeno poslední tajemství. Pak až se stanu pravou pěvkyní. Ale tobě dám radu: jeď hned, dokud nenapadnou skutečně hluboké závěje, a do jara se ohřívej u knížecího krbu. Vasův bard Ofra si ještě nevybral učedníka a možná, že tě přijme."
"Ale paní, jak bych mohl odjet? Samotný nemohu a nikdo se mnou nepojede."
"S tím si nedělej starosti. Cesta se najde. Chtěl bys jet?"
"Nic si nepřeji víc, paní."
Přikývla a rozloučila se se mnou. Běžel jsem domů a vypravoval vše matce. Příliš mě neposlouchala, měla moc práce. Ten večer přišla Mera do našeho domu a mluvila s otcem. Neslyšel jsem, co říkali, ale věděl jsem, že mluví o mně a o mé cestě. Nenapadlo mě, že by mi otec mohl zakázat jít. Moje srdce už jelo po boku knížete do války a v duši mi zněly záchvěvy písně, kterou jsem cítil z Meřina hlasu. Nakonec mi otec oznámil, že odjedu další den a doprovodí mě Mera.
Ten večer bylo setkání v síni krátké a stařec Hanbet, Meřin učitel, chyběl. Když se můj bratr, který měl jet ke knížeti na jaře a stát se válečníkem, dozvěděl, že já smím jet už teď, zuřil a křičel, až ho otec vykázal z domu a spal na seně ve stáji.
Matka mě vzbudila dlouho před svítáním a obzor sotva začínal blednout, když jsme s Merou odjížděli. Neplakal bych při loučení, jen jsem cítil tíhu smutku, ale protože matka i starší sestry plakaly, vynutil jsem ze svých očí několik slz. Svou rodinu jsem pak vídal jen velice zřídka a jednu ze svých sester jsem už neviděl nikdy. Ale opustil jsem je a rychlou jízdou jsme zamířili k brodu přes řeku. Mera celou dobu nepromluvila ani slovo. Řeku jsme překročili před polednem. Voda sahala koním k boků a máčela nám nohy. Ještě dnes si pamatuji, jak byla ledová. Za soumraku jsme uviděli Hradiště, sídlo knížete Vasy a srdce všech Birlenů. Hradiště stálo na kulatém kopci. Jedna palisáda z osekaných kůlů obkružovala úpatí kopce, druhá se ježila asi v jeho polovině a třetí těsně pod vrcholem a mezi nimi stály domy obyčejných lidí. Na samém vrcholu stála Vasova síň, palác z kamene a zlata.
Mera nás vedla přímo vzhůru. Stráže ji znaly a pustily nás dál. Mohli jsme volně projít až do síně a já tehdy poprvé pohlédl na tvář knížete a jeho barda. Kníže seděl na svém trůně, oblečený v modré a bílé, a v ruce držel stříbrný pohár. Tmavé vlasy a vousy měl pečlivě upravené a jiskrné oříškové oči se na mne dívaly bystře a trochu zvědavě. Jeho bard Ofra stál za jeho trůnem. Zdál se mi z tu chvíli dokonalý: vysoký, vzpřímený, se zlatými vlasy a modrýma očima, oděný v purpurové barvě bardů, v ruce harfu a v ústech příběhy a moudrost věků.
"Pane, tento chlapec se chce stát tvým bardem," uklonila se Mera. Určitě si museli vyměnit nějaké zdvořilosti předtím, ale nevnímal jsem je. Kníže si mě prohlédl od hlavy k patě a pak se podíval na Ofru. Ofra se podíval na Meru a řekl něco v jazyce, kterému jsem nerozuměl a Mera mu odpověděla. Následovala chvíle ticha, kdy mi srdce bušilo a poprvé mi přišlo na mysl, že nemusím být přijat.
"Přijmu ho," řekl nakonec bard.
Naplnila mě taková radost, že jsem sotva vykoktal slova díků.
"A teď si běž odpočinout po cestě. Kedehan se o tebe postará," pokynul kníže starému muži, o kterém jsem se později dozvěděl, že je to bardův sluha. Stařec mě odvedl, dal mi najíst a pak mě uložil. Druhý den mě Ofra začal učit. Začali jsme s písničkami a baladami. Po pár měsících jsem začal odhalovat tajemství Vysoké řeči, ze které pocházela všechna jména. Na konci prvního roku uznal můj učitel za vhodné, abych se začal seznamovat s jazykem ember, kterým mluvil Zlatý národ, který už není.
Celkem jsem se učil čtyři roky. V den, kdy jsem období učení završil naukou o bardech, jsem znal v birlenštině pět set písní, z toho tři sta i v jazyce ember, sto ve Vysoké řeči a sedmdesát sedm ve všech třech jazycích. Vysokou řeč jsem ovládal plynule, protože to byla společná řeč všech bardů a pěvců, a ember jsem uměl obstojně. Také jsem hrál velice dobře na harfu a byla mi vštípena pravidla skládání písní.
V den mých čtrnáctých narozenin za mnou přišel Ofra a řekl, že půjdeme do pouště. Nevěděl jsem proč, ale byl jsem zvyklý poslouchat a neptat se. Jeli jsme mnoho dní, než jsme zastavili v malé oáze. Když jsme se najedli a trochu si odpočinuli, začal Ofra vyprávět příběh Velké písně.
"Kdysi dávno přišlo sedm bardů a sedm pěvců. Nikdo neví odkud, ani proč, ale soudí se, že pocházeli ze Zlatého národa. Lidé je milovali a prosili je, aby si vzali učedníky, aby jejich umění nezůstalo zapomenuto. Oni souhlasili a z jejich učedníků vyvstalo prvních Sedm a Sedm. A těchto Sedm a Sedm složilo Předzpěv k Velké písni. Každý z nich do Předzpěvu vložil dva verše. Také si každý určil místo, kde smí píseň zazpívat. První z Velkých i Malých Sedmi, to jest z bardů i pěvců, zpívá na mořském pobřeží, druhý v horách, třetí v lesích, čtvrtý na poušti, pátý v hluboké jeskyni, šestý u říčních tůní a sedmý v travnaté planině. A když se všichni setkají v síni na ostrově Monaen, každý zazpívá svou část předzpěvu, jeden po druhém a nakonec odloží harfy a nápěv zní jen jejich hlasy.
Po Předzpěvu následuje Moudrost, poselství, které zná jen bard nebo učedník. To už se tají. Pěvci mohou svou Moudrost sdělit na určeném místě některému z bardů, pokud si tak přejí, ale Velkých Sedm svá tajemství musí přísně střežit.
Hlavní tělo Písně tvoří Příběh. Každá sloka je památkou na jednoho barda, který Píseň střežil. Já jsem složil sloku připomínající mého učitele, moji část příběhu složíš ty a tvojí zase tvůj učeň. Každý z nás musí znát píseň ve svém rodném jazyce, Vysoké řeči a emberu. Začnu tě učit zítra a nedostaneš jíst ani neulehneš ke spánku, dokud ji nebudeš znát ve třech jazycích. Až to dokážeš, zazpíváme ji spolu a pak dostaneš nové jméno, zapomeneš na svou minulost a já tě ustanovím svým dědicem."
Jak řekl, tak se taky stalo. Když mi Píseň zazpíval poprvé, myslel jsem, že umřu krásou. Měl jsem pocit, že melodie musela přicházet ze samotné pouště, protože nebylo možné, aby takovou krásu vytvořil člověk. Toužil jsem po cti a slávě, po odvaze a boji, po velkých činech a hrdinstvích, po kráse a po lásce.
Učil jsem se nadšeně, hltal jsem každý tón, každou slabiku. Přesto mě začal hlad zmáhat a brzy se přidala i únava a učení šlo pomaleji. Seděli jsme tři dny a dvě noci na jednom místě, ztraceni v hudbě. Při západu slunce třetího dne jsme pak zpívali Velkou píseň pouště společně. Nikdy nezapomenu na měkké červené světlo na listech palem a na Ofrově tváři a na kouzelná slova písně, která splynula se světlem slunce, vůní pouště, chutí datlí, které jsem směl konečně jíst, a dotekem jemných strun harfy v nedostižnou dokonalost. Když naše hlasy a hlasy harf dozněly a dozněla i jejich ozvěna a dokonalost byla rozbita, Ofra promluvil:
"Pro jemnost tvých prstů ti dávám jméno Něžný dotek. Nechť jest vyslovováno ve Vysoké řeči, kde zní Lyden. Tímto tebe, Lydena z Pouště, ustavuji svým dědicem a Skutečným bardem."
Od té chvíle jsem se stal někým jiným. Chlapec ze vsi, jehož jméno už nesmím vyslovit, byl zapomenut a já se stal bardem, stojícím na počátku své cesty. Vydali jsme domů.
Ještě mě čekalo představení ostatním bardům a pěvcům. Ofra svolal shromáždění na ostrov Monaen. Sotva jsme dojeli na Hradiště a pozdravili jsme knížete, zase jsme putovali do přístavu, kde jsme si ještě s bardem Pralesních lidí, bardem Kariladů a dvěma pěvci najali loď na Monaen. Ačkoliv za poslední čtyři roky se konala dvě shromáždění, já jsem ještě na žádném nebyl. Nebyl jsem bardem. Mezi lidmi v přístavu jsem zdálky zahlédl Meru. Její učitel Hanbet zemřel ještě té zimy, kdy mě přivezla na Hradiště.
Začátku shromáždění jsem nesměl být přítomen. Přivedl mě až strážce ostrova, který sice nebyl bardem, ale znal Píseň a směl ji slyšet. Ofra mě zdlouhavě představil a pak se mi představilo i Sedm a Sedm.První z Velkých Sedmi byl bardem Nisijců, kteří žili až za pouští. Byl, ostatně jako všichni, oblečený v purpurových šatech, ale jeho tunika sahala až na zem a na hlavě měl zvláštně uvázaný šátek.
Druhý, ozdobený spoustou zlata pocházel z kmene Naralejců, o kterých jsme slyšeli jen pohádky. Třetí přicházel od Pralesních lidí, čtvrtý byl Ofra, pátý patřil Kariladům, šestý Lutům a sedmý kočovníkům. Pěvci nepatřili k žádnému kmeni, Mera mi později řekla, že sama byla až mezi Nisijci. Nejvíc jsem se zajímal o Egiwina z Jeskyně, barda Kariladů a Canacha z Lesa, barda Pralesního lidu, neboť s jejich kmeny se Birlenové nejčastěji svářeli.
Egiwin byl velice mladý, stal se jedním ze Sedmi teprve před rokem. Na každém kroku z něj vyzařovala hrdost. Nesl se zpříma, jako všichni bardi, ale choval se přezíravě ke všem, s výjimkou jeho vlastních lidí a Sedmi a Sedmi. Když jsem ho viděl poprvé, pomyslel jsem si, že bychom se mohli stát přáteli, jen kdyby nepatřil ke Kariladům.
Canach z Lesa byl starší, v té době už překročil třicátý rok věku. Měl pod očima vytetované vzory rostlin, jako všichni muži jeho kmene. Nelíbil se mi ještě o něco víc, než Egiwin. Pozoroval všechny, a mne zejména, přivřenýma očima a neustále seděl jakoby přikrčený. Připomínal šelmu, která se chystá zaútočit.
Když tedy úmorné představování skončilo, předal mi strážce ostrova přede všemi harfu a jmenoval mě bardem. Byla to krásná a slavnostní chvíle. Bohužel mě pak ze shromáždění zase odvedli a já čekal ještě celý další den než si Sedm a Sedm sdělilo všechny novinky a mohli se zase rozejít. Ofra mi prozradil, že se další shromáždění bude konat nejpozději za tři roky, než nisijský bard dokončí výcvik svého učně.
"A co když někdo ze Sedmi a Sedmi zemře, ještě než stačí jmenovat svého dědice?" zeptal jsem se.
"Pak nástupce vybere strážce ostrova, který střeží svitky, ve kterých jsou Písně vepsány. A neměl by ses tvářit tak nepřátelsky na Egiwina a Canacha," dodal po chvilce.
"Jsou to nepřátelé mého lidu," namítl jsem.
"Až zemřu a ty zaujmeš mé místo v kruhu, stanou se tvými bratry."
"A pokud proti nim budu muset pozvednout meč?"
"Copak jsi mě nikdy neposlouchal? Ne knížata, ale bardové udržují mír a ručí za něj! Bez nás by se všechny kmeny pobily. Bard určuje, kdy je urážka smyta a může být uzavřen smír. Musíš porozumět důležitosti přátelství mezi kmeny. Jednou přijde nepřítel větší než my a pokud nebudeme stát jednotní, padneme. Nehleď na ně nepřátelsky, dokud proti tobě nebudou stát s mečem v ruce."
Nerozuměl jsem mu, věděl jsem, že války vyhlašuje a ukončuje kníže. Až později, když jsem na vlastní oči viděl, jak válka vzniká, jsem pochopil, co mi chtěl Ofra svým zvláštním, osobitým způsobem říct.
Po návratu do Hradiště mě kníže přidělil svému synovi jako osobního barda a učitele Vysoké řeči. Mladý Penwien nesl těžce, že ho učí někdo, kdo je o dva roky mladší než on, ale když kníže řekl, že on mě bude na oplátku učit bojovat s mečem, měl z toho radost. Považoval totiž boj za něco nadřazeného vzdělanosti, tudíž i on byl lepší, když meč ovládal lépe než já. Ofra mě sice něco málo naučil, ale Penwien byl na svůj věk skutečný mistr.
S Penwienem jsme se nakonec spřátelili a dalších šest let mého života patřilo k těm nejšťastnějším. Neměl jsem žádné starosti, vlastně jsem většinu času trávil na koni nebo v přátelských soubojích s Penwienem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jackie Decker Jackie Decker | 12. ledna 2009 v 13:47 | Reagovat

Je to krásné. Sice všechny události jdou rychle za sebou, ale vzhledem ke stavbě příběhu, který jse vlastně vyprávěním, kdy se vypravěč nevrací k detailům, které nejsou, nebo je on sám nepovažuje za důležité, je to pěkné. Příběh tvoří kolem sebe zvláštní atmosféru obestřenou tajemnem světa fantazie, kde se odehrává a uvrhá nás do jeho pavučin. Opravdu krásné :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama