Fantazie je něco, co si někteří lidé prostě nedovedou představit. (G. Laub)

Velká píseň pouště - 2. část

27. června 2008 v 16:27 | Lomeril |  Velká píseň pouště
Lyden už je tedy bardem, ale jeho příběh ještě nekončí.

Když mi bylo devatenáct a u dvora jsem žil už devět let, z toho pět jsem byl vyučeným bardem, zavítali k nám po mnoha letech obchodníci. Většinou přicházely jen malé karavany, které nečítaly víc než deset kupců, ale tohle byla největší skupina, která po Birlenu chodila. Měli dobrých dvacet vozů a nejlepší zboží ze všech: otroky ze všech koutů světa, výtečné lutské koně, nisijské látky, naralejské šperky, kariladské psy, kočovnické zbraně a džbány a kožešiny od Pralesních lidí. My jsme platili buď zlatými, stříbrnými a bronzovými náramky nebo jinými cennými drobnostmi, nebo jsme jim dávali velice cenné birlenské víno a pálenku. Také se ptali po košících nebo dobytku.
Já a Ofra jsme nemohli platit ničím jiným než zlatem a ještě spíš stříbrem a bronzem. Zlaté náramky se sice používaly jako platidlo, ale málokdo si je mohl dovolit. Byly to pásky široké na délku palce a za šest náramků mohl člověk získat báječného koně. Otrok stál obvykle jeden nebo dva, stejně jako skutečně dobrý lovecký pes.
Překvapilo mě, když jsem zjistil, jak bohatý Ofra ve skutečnosti je. Z truhly vytáhl dobrých dvanáct zlatých náramků a dost stříbrných a bronzových! Když jsem nad tím užasl, odpověděl:
"Je zvykem bardů z Pouště, že svému dědici koupí koně. To zlato je připraveno pro něj. Kníže mi dává jeden zlatý náramek za rok, takže jsem prostě trochu šetřil. Nemůžeš přece dostat nějakou herku!"
Trochu šetřil! Ofra mě ani po těch letech, kdy jsem myslel, že ho znám, nepřestal překvapovat. Vydali jsme se k vozům a Ofra se nejdřív porozhlédl po nějakých otrokyních. Koupil dvě dívky, asi čtrnáctileté, jednu plavovlasou, druhou tmavou. Pak jsme zamířili k obchodníkovi s koňmi. Hlouček zevlounů tam okukoval nádhernou rudohnědou klisnu, uvázanou trochu stranou ostatních koní. Pozorovala dění okolo sebe, tiše frkala a trochu pohazovala hlavou. Její majitel seděl na voze a hlídal ostatní koně, které si zrovna prohlíželi dva naši válečníci. Ofra zamířil rovnou k němu.
"Co stojí ta klisna?" zeptal se přímo.
"Která?" zatvářil se kupec nechápavě, ale neušel mi chtivý, šibalský záblesk v jeho očích.
"Nedělej, že nevíš. Ta červená vzadu."
"Ach ano, Rubína. Krásné zvíře, že? Mladá, hbitá, s výborným výcvikem. Z nejlepšího lutského chovu. Cvičila ji prý dcera lutského knížete. Za takové zvíře je dvacet náramků jako nic."
Mně jeho cena málem vyrazila dech, ale Ofra nehnul ani brvou. Narozdíl ode mne znal handrkování na trzích a věděl, jak si počínat.
"Dvacet? Taková herka? Sotva dva, příteli, sotva dva."
Začali se dohadovat a smlouvat. S potížemi jsem přemáhal smích, když jsem viděl jejich hádku, připomínající nějakou hranou, přeháněnou scénu. Kupec se chytal za hlavu, tvrdil, že ho chtějí ožebračit, zatímco Ofra se rozčiloval a prohlašoval, že každý obchodník dělá z kovářovy herky lutského hřebce. Přesto jsem cítil, že se oba báječně baví. Nakonec Ofra Rubínu koupil za osm zlatých a tři stříbrné náramky. Sluha Kedehan ji odvedl a já dostal nějaké náramky a mohl jsem jít.
Zabloudil jsem k vozu, kde v klecích štěkalo několik desítek psů. Prodávala je dívka jen o málo mladší než já. Zřejmě jsem se jí líbil, protože mi doporučila tři štěňata: Chlupa, Ťapku a Oháňku.
"Nejsou sice od Kariladů, ale od Pralesních, ale stejně jsou to výteční psi. Je to dobrý základ pro smečku," tvrdila a já jí věřil. Za letmý polibek, který si ukradla, když jsme šli psy pustit, a za směšnou cenu dvou stříbrných náramků mi je prodala.
Ofra byl s mým nákupem spokojený a za Penwienovy pomoci jsem se začal se psy a s Rubínou sžívat. Rubína byla báječný kůň, zanedlouho se zdálo, že poslouchá spíš moje myšlenky než povely. Ze psů se vyklubali výteční honiči. Za rok jsem vzal Ťapku poprvé na lov a osvědčila se výtečně.
Měl jsem báječný, bezstarostný život. Dokud nepřišla ze západu zpráva, že nám Pralesní lidé vyhlásili válku.
Posel dorazil k večeru, když jsme seděli v síni a já a Ofra jsme se chystali zazpívat pár písní. Mluvil jen s knížetem, Ofrou a Penwienem. Když pak kníže Vasa vstal, byl ve tváři bledý jako stěna a vypadal, že uvnitř potichu zuří.
"Pralesní lidé si nárokují území, které patří nám. Jak odpovíme, lide birlenský?" zvolal. Všichni začali křičet jeden přes druhého:
"Bijte je! Na ně! Smrt Pralesním! Bijte je!"
Přípravy měly začít hned druhý den, ale ještě večer vyrazili poslové do všech našich osad, aby svolali muže.
"Tak Lydene, brzy uvidíš svého otce a bratry," řekl mi ten večer Ofra.
"Nesmím se s nimi příliš zdržovat. To je pravidlo," odpověděl jsem.
Občas jsem vídal svého bratra, který byl válečníkem v knížecí družině, ale nikdy jsem s ním nemluvil. V Dlouhé vsi jsem byl jen jednou, když jsme se s Ofrou vraceli z návštěvy jedné vzdálenější osady, ale otec a bratr byli zrovna na lovu a nevrátili se v době, kdy jsme tam byli. Zahlédl jsem matku a jednu sestru, ale ony mě nepoznaly a já s nimi nemohl mluvit. Ofra o mně mluvil jako o dědici a ony mě považovaly za jeho syna. Druhá sestra se už provdala někam daleko.
"Ne, to nesmíš," souhlasil bard, "protože pojedeš se mnou a budeš dávat bedlivý pozor. Bard má ve válce svou úlohu, kterou nikdo jiný nemůže zastoupit. I té se musíš naučit."
"Co je to za úlohu?"
"Zpívat vojákům, aby jejich srdce neklesala. Skládat nové písně, které se budou zpívat nad hroby zabitých. A hlavně, opatrovat knížecí roh a zatroubit na něj, až pojedeme do útoku. Bard je odvahou a duší vojska. Pokud si budeme zoufat my, budou si zoufat všichni."
"A co kníže?"
"Kníže nikdy neztrácí naději, ale ani ji v druhých neudržuje. Je tu pro ně, ale ne s nimi. Proto má bardy," odpověděl Ofra a pak ještě dodal:
"Běž spát."
Druhý den jsem odvedl Chlupa, Oháňku a Ťapku do psince. Ve válci neměli lovečtí psi místo. Pak jsem osedlal Rubínu a vzal jsem ji trochu protáhnout. Nejeli jsme daleko ani rychle, nechtěl jsem riskovat sebemenší zranění.
Trvalo něco přes týden, než jsme vyrazili na západ. Podařilo se mi prohodit pár slov s otcem, ale neměli jsme si moc co říct. Ve výpravě jsem jel s knížetem, Ofrou a Penwienem vepředu. Všiml jsem si, že Ofra má po boku obrovský pozlacený roh, ale neslyšel jsem ho zatroubit. I když zněly všechny ostatní rohy a my opouštěli Hradiště, knížecí velký roh mlčel. Ten měl promluvit až když pojedeme do boje.
Putovali jsme několik dní, než jsme se setkali s poslem Pralesních. Nebyl to jen tak ledajaký posel, ale sám Canach z Lesa, třetí z Velkých Sedmi. Doprovázel ho chlapec, sotva desetiletý, s vykulenýma očima a krátkými mastnými vlasy.
Ofra mu vyšel vstříc a chvíli spolu mluvili. Nakonec si podali ruce. Hlavou mi blesklo, že se možná dohodli na míru, ale Ofra uvedl vše na pravou míru.
"Kníže Pralesního lidu si přeje jen jednu bitvu, zítra. Pokud ji prohraje, je ochoten vrátit nám zemi a uznat naše právo na ni," oznámil knížeti.
"Dobrá tedy, jak si přeje. Ať se muži připraví," rozkázal Vasa prostě. Já, Ofra a Penwien jsme rozkazy přetlumočili velitelům. Když jsme s Ofrou ve svém stanu kontrolovali vybavení, zeptal jsem se:
"Proč jsi vlastně Canachovi podával ruku?"
Ofra se na mne podíval napůl rozzlobeně, napůl unaveně.
"Lydene, občas jsi neskutečně nepoučitelný. Copak jsem ti tisíckrát neopakoval, že Velkých Sedm musí udržet přátelství i, nebo spíš hlavně, ve válečném stavu?"
"Ale jak můžeme být přáteli, když naše kmeny bojují proti sobě?"
"Takže ještě jednou: nejdřív ze všeho jsi člověk. Pak jsi bard a pak jsi Birlen, Karilad, Pralesní, Lut nebo kdokoliv jiný."
Chtěl jsem něco namítat, ale umlčel mě jediným pohledem. Ten večer jsme šli spát brzy.
Druhý den jsme vyjeli do bitvy bok po boku. Vojska stála seřazená proti sobě a zazněl roh Pralesních, našich vyzyvatelů. Ten hlas byl divoký, rozechvíval nejhlubší a nejstarší části lidské mysli, připomínal hlas zvířete, šelmy, která se vydává na lov. Muž, který ho slyšel, se chtěl zbavit všeho, co ho ještě činilo člověkem, stát se něčím na samé hranici lidskosti, přiznat si svou touhu po krvi a ukojit ji. Pralesní svůj roh nadšeně zdravili a jejich divoké hlasy s ním vytvářely děsivý obraz.
Náhle, jako když utne, se rozhostilo ticho. Všechny pohledy se obraceli k Ofrovi, který zvedal roh Birlenů, přikládal ho k ústům a pak planinu naplnil zvuk, který mě uchvátil tak, jako nic jiného vyjma Velké písně. Byl to čistý, hluboký, nekolísající tón, ve kterém byla obsažena ušlechtilost, čest, odvaha a věrnost, všechno co činí muže mužem. Nedokázal jsem se pohnout, neviděl jsem bitevní pláň, nedokázal jsem vnímat nic, jen ten smutný hlas velkého rohu, který vyčítal a chválil, povzbuzoval a zrazoval, vyprávěl i zatajoval a to všechno ve mně vyvolávalo jediné: touhu rozjet se přímo dolů, mezi nepřátele a porazit je nějakým zoufalým hrdinským činem. Jen v boji jsem měl najít klid.
Pak se proti našemu rohu postavil roh Pralesních a chvíli se zdálo, že soupeří o nadvládu, ale zněly oba a bouřily nad stovkami strnulých těl a rozbouřených duší. Ve chvíli, kdy jejich hlasy zmlkly, se vojska vrhla proti sobě, rozhodnuti zabíjet a třeba se i nechat zabít.
Jel jsem s nimi, i kdybych nechtěl, Rubína se zastavit nedala. Nepamatuji si toho příliš, jen to, že mi v uších zněla ozvěna knížecího rohu a moje tělo jako by jednalo samo. Občas jsem zvedl hlas v nějaké písni a zpíval jsem a bojoval a žil. Nějaký pěšák mě sekl do nohy a já sice cítil bolest, ale nic mě nemohlo zastavit, jedině smrt.
A smrt mě skutečně zastavila, ale nepřišla si pro mne. Pro mne přišel Penwien a křičel na mne, že musím okamžitě za jeho otcem. Nebylo jednoduché se vyprostit z vřavy, ale přece jen jsem dojel pod naší zástavu, kde na koni seděl kníže. Vedle něj stál opěšalý náčelník Pralesních a já věděl, že jsme vyhráli. Než se mě ale stačil ten pocit zmocnit, uviděl jsem Ofru, který ležel přímo pod zástavou, tichý a klidný ve své smrti, stejně vznešený jako za života a já cítil, že jeho Velká píseň umlkla a já musím pokračovat v tom, co ani on, ani já, ani žádný z těch, co přijdou po mně, nedokončí.
Kníže mi podal velký roh a tiše řekl:
"Je konec. Zvítězili jsme. Ujmi se své povinnosti a zatrub konec zabíjení."
Vzal jsem roh opatrně, s posvátnou úctou, bál jsem se, že ho upustím. Jindy bych se snad obdivoval drobným, perletí vykládaným runám a zlatým ornamentům, ale tehdy jsem cítil jen bolest ze ztráty učitele a přítele. Přiložil jsem náustek ke rtům a cítil jsem, jak se stávám součástí toho nářku za výtečného barda a bojovníka a zároveň součástí jásotu nad vyhranou bitvou.
Vydali jsme se domů a já svolal shromáždění Sedmi a Sedmi. Nesmím o něm mluvit, jen řeknu, že jsem se setkal s Merou a Egiwinem a dalšími. A pochopil jsem, nebo jsem spíš nabyl dojmu, že chápu, co se mi Ofra snažil říct o bratrství mezi bardy. Odhalil jsem poslední tajemství a mohl jsem se stát knížecím bardem.
A čas běžel dál. Bardská smečka honičů se stala tou nejlepší v celém kraji a já často v duchu děkoval malé kramářce, která mi tehdy za pakatel nechala výtečná štěňata. Rubína byla stále stejně rychlá a obratná a zrovna jsem na ní začal znovu jezdit po prvním hříběti, když si Penwien nechal uklouznout něco nepatřičného o sestře kariladského knížete a než jsme se nadáli, měli jsme vyhlášenou válku s Karilady.
Vyjel jsem s knížetem Vasou a jeho synem a zpíval jsem vojákům při tom tažení. Nevím, co se dělo před přepadením pevnosti Egaril, nepamatuji se, pamatuji si jen na dobytí pevnosti, po čtyřech dlouhých dnech obléhání, na chvíli, kdy se její mocné brány rozlétly pod naším náporem a já, spolu s ostatními, běžel po nádvoří a dovnitř, do komnat, brát zajatce.
Rozrazil jsem první velké dveře, které jsem našel a zůstal stát ohromen. V místnosti nebylo zlato, nebyly tam zbraně, dokonce to nebyla ani nějaká síň. Byla to ložnice a uprostřed stála mladá žena, vlastně ještě dívka, která se na mne dívala vylekaně, ale přesto se nesnažila utéct. Nebyla vyšší než já, štíhlounká, oblečená ve vrbičkově zelených šatech, prstýnky kaštanových vlasů rámovaly jemnou tvář a oříškové oči se zdály rozšířené strachem. Nikdy nezapomenu na ten obraz krásy a strachu, zmrazený v jediném momentu, než se narovnala a promluvila.
"Dostaneš odměnu, když mi neublížíš, barde. Pokud ano, pomsta tě nemine."
"Nechci ti ublížit. Pojď se mnou a nic se ti nestane," vztáhl jsem k ní ruku.
Chytila si dlouhou sukni a podkasala si ji, aby se jí nepletla pod nohy. Odhalila tím drobné bosé nožky.
"Radši si vezmi boty," poradil jsem jí a ona uposlechla. Čekal jsem zdlouhavé natahování nějakých holínek, ale ona vklouzla do měkkých mokasínů během okamžiku. Chvilku zaváhala a pak si ještě přehodila přes ramena hnědý plášť a nasadila si kápi. Chytil jsem ji za útlou a jemnou paži a odvedl skrz bitvu do svého stanu. Tam jsem ji svěřil svému sluhovi a vrátil se do boje.
Dodnes nechápu, jak jsem z dobývání Egarilu mohl vyváznout nezraněn, když jsem se celou dobu v myšlenkách zaobíral tou dívkou. Kdo to je? Nevypadala jako Karilada, spíš jako Pralesní, a její přízvuk, když používala Vysokou řeč se podobal spíš Canachovi než Egiwinovi. Co tam ale potom dělala? Nevěděl jsem.
Poslední obránci ve věži se vzdali dvě hodiny před soumrakem. Všichni se vydali paběrkovat, i syn mého sluhy. Já jsem s knížetem a Penwienem sestavoval podmínky propuštění některých významných zajatců.
Do stanu jsem se vrátil až za tmy, umyl jsem se a šel jsem spát. Oslavovat budeme zítra, teď jsem si zasloužil odpočinek. Sluhovi jsem přikázal připravit lůžko i pro dívku, ale nepromluvil jsem na ni ani slovo.
Ráno jsem se sotva oblékl a poslal pro mne kníže. Když jsem odcházel, zahlédl jsem dívku, jak se češe před prasklým zrcadlem. V duchu jsem se obdivoval duchapřítomnosti a šikovnosti svého sluhy. Ale nesměl jsem nechat knížete čekat a tak jsem se vydal do pevnosti, kde Vasa a Penwien zůstali přes noc.
V síni mě čekalo překvapení. Před knížetem tam stál unavený, bledý bard Egiwin a tvářil se smrtelně vážně.
"Lydene, čekáme na tebe!" přivítal mě klidně kníže.
"Omlouvám se, milosti," odpověděl jsem pokorně.
"Tento muž tvrdí, že je bardem. Můžeš to potvrdit?" ukázal na Egiwina.
Přikývl jsem.
"Je to Egiwin z Jeskyně, pátý z Velkých Sedmi, bard Kariladů."
"Dobrá tedy," přikývl kníže, "tak mluv," vybídl Egiwina.
Egiwin udělal krok kupředu a na jindy hrdé tváři se objevil prosebný výraz.
"Pane, nejsem v této pevnosti náhodou. Doprovázel jsem do našeho hradiště dívku, která se měla stát mou nevěstou. Její jméno zní Tillea a je dcerou knížete Pralesního lidu. Po dobytí pevnosti se ztratila a domnívám se, že snad padla do zajetí. Žádám tě, abys, ve jménu míru, tu dívku našel a bez úhony ji předal když už ne mně, tak alespoň jejímu otci."
Hrůza mě obešla společně se zlou předtuchou. Kníže zřejmě přemýšlel a proto jsem se odvážil promluvit.
"Jak vypadala?" zeptal jsem se ho.
"Kdybys ji viděl, stačil by ti jen krátký popis. Je to nejkrásnější a nejněžnější stvoření, které chodí po této zemi. Neusmívá se ani nepláče. Je jako hudba, která prochází vzduchem a zanechává po sobě lehounký otisk, příliš živá na přízrak, příliš nádherná na ženu. Neprosila by o smilování, klidně by šla a dokud by ses nepokusil o násilí, nebránila by se. Viděl jsi takovou dívku?"
Zavládlo ticho a můj pohled se střetl s Penwienovým. Oba jsme si mysleli totéž - Egiwin svou budoucí ženu hluboce miloval. A já jsem navíc ten popis poznal. Egiwin se na mne díval se zoufalou nadějí a já to musel chtě nechtě přiznat.
"Ano, viděl jsem takovou dívku," připustil jsem neochotně.
Kníže zvedl zvědavě hlavu, Penwien sebou překvapením škubnul, Egiwinova tvář se rozjasnila.
"Kde?" vyhrkli všichni tři najednou.
"Padla do zajetí."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jackie Decker Jackie Decker | 12. ledna 2009 v 14:18 | Reagovat

Tak hustý tohle fakt nemá chybu... Teda jasně něco by šlo popsat lépe ale takhle to má spád a já úplně cítím jak mi ten příběh rozechvívá srdce sotvaže ho čtu.

"Takže ještě jednou: nejdřív ze všeho jsi člověk. Pak jsi bard a pak jsi Birlen, Karilad, Pralesní, Lut nebo kdokoliv jiný." - Tohle se mi tam hrozně líbilo. Bylo toho víc, ale tohle nemá chybu :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama