Fantazie je něco, co si někteří lidé prostě nedovedou představit. (G. Laub)

XI. - Čas tlačí a záchytných bodů je málo

10. října 2008 v 19:06 | Lomeril |  Operace Rocolia
Ragham seděl už několik hodin před brankou, kudy do zámku chodili obchodníci.

V převleku za opilého povaleče pozoroval, jak se ke komu chovají. Už několikrát si myslel, že má toho pravého, ale vždycky se zklamal. Konečně viděl, jak srdečně vítá kuchařka mlynářského pacholka, který přinesl mouku. Vstal a když mládenec s odstávajícíma ušima zamířil zpátky přes město, šel nenápadně za ním. Zastavil u panského domu a vešel postranní brankou. Už na něj čekala nějaká dívka, zřejmě služebná. Setkání bylo krátké, ale končilo polibkem, což bylo pro Raghama důležité.
Druhý den zrána přišel do mlýna pod městem dobře vypadající muž s výhodnou nabídkou pro mlynáře. Ten ale byl nevrlý, staromódní morous, který jakékoliv novoty odmítl. K bráně vyprovázel boháče ušatý pacholek. Pán s ním jen tak zapředl řeč, ke kočáru bylo daleko a mladík se svěřil, že má děvče.
"Víte, pane, já bych ji rád devátého vzal na nádvoří, ale tou dobou nosím do kuchyně mouku," dával chlapec pozor, aby mluvil co nejspisovněji.
"Co kdybych ti sem někoho poslal? Šéf by se nemusel nic dozvědět..."
"To by bylo úžasný!" zapomněl mladík na svoji pečlivou mluvu.
"Domluveno," kývl boháč a nastoupil do kočáru.
Když už mizel v zatáčce, uvědomil si pacholek, že pán ani neví, kdy odchází do práce.

Haimal vypadala na první pohled úplně normálně. Jen Ymelion na ní dokázal rozpoznat pečlivě skrývané známky vnitřní bolesti. Jen on viděl kruhy pod očima a slyšel vzlykání pozdě do noci. Jen on viděl nucené úsměvy a hraný zájem o svět. Jen on si s tím dělal starosti.
Toho dne, pátého v měsíci, přišel kapsář Jusla. Už ve dveřích triumfálně zářil a vstoupil krokem vítězného dobyvatele.
"Vim, kde byl Ragham a ta jeho buchta, když přišli do města. Na dvě noci bydleli v Černý vodě, to je hostinec, maj ho tu dvě jižní držky, řekli mi, že tu ty dva měli. Ženský před nima říkal nějak divně, to si nepamatuju, ale v soukromí jí říkal nějak vod m, ale jak, to se mě neptejte, páč to ten chlap nevěděl, to slyšela jeho stará, když nesla do vedlejšího pokoje prádlo.
A pak taky, že měl rozkaz, ten hostinskej teda, vod toho jejich rocolina, že má vopatřit hadry leprovýho žebráka a dát je tomu Raghamovi. Nesehnal licenci a ten chlap byl kvůli tomu děsně nakejchlej. Jo a taky když zvedli kotvy, tak našla hostinská v krbu kousky vohořelejch papírů a za postelí zapadlej kus fialovýho hedvábí. Byl to jen kousek, tak ho vyhodila, ale říkala, že si nevšimla, že by někdo z těch dvou měl fialový šaty a vůbec už ne hedvábný, vypadali spíš chudě."
Ymelionovi před očima vyskočila scéna u městských hradeb. Jižanský šlechtic na bílém koni a žebrák, zkroucený leprou, jak prosí o almužnu. A fialový hedvábný měšec, jak letí vzduchem a víří prach u žebrákových nohou. Podíval se na Haimal a věděl, že ona má na mysli to samé. Trefili se. Aspoň na počátku pátrání se jim povedlo určit Raghamovy pohyby správně. Měli pravdu s podezřelým malomocným i s měšcem s dvojitou stěnou. V Haimaliných očích se objevil ten starý známý svit, který oznamoval, že si hodlá jít za svým, dokud nedostane Raghama na šibenici nebo aspoň za mříže.
"Ta Černá voda, co je to za hostinec?" zeptala se.
"My tomu říkáme rocolská díra. Je to hned vedle zastavárny starýho Flekáče, v Klikatý. Moc normálních lidí tam nechodí, je to tam samá jižní držka. Přistěhovalci, sluhové u rocolinů, všechen možnej póvl," ohrnul Jusla nos. Valná většina těch lidí byla sice daleko počestnější než on, ale kdokoliv byl z jihu, byl pro něj póvl. Kapsář nesnášel Rocoly a cokoliv, co s nimi mělo nějakou souvislost. Po hospodách rozhlašoval, že ať si říká kdo chce, co chce, tak tu válku mají na svědomí "jižní držky". Nikdy se nedozvěděl, že měl úplnou pravdu.
"Dobře," kývl Ymelion a vytáhl měšec. Potěžkal ho a pak ho hodil Juslovi.
"Takových informací nos víc, neboj se, že tě nedoceníme," dodala Haimal.
Sotva za zlodějem zapadly dveře, otočila se na svého společníka:
"Dneska?"
Ymelion přikývl.
"Dneska."
Haimal otevřela masivní truhlu a vytáhla Ymelionovy šaty, které kdysi získali od jednoho Rocola. Sama si oblékla starší košili a obnošenou sukni. Pak vyrazili do Klikaté ulice.
V Černé vodě bylo narváno. Ymelion, tentokrát opět jako strýc Herleus, a Haimal jako jeho dcera Zara, sotva našli místo. Náhle Ymelion šťouchl do Haimal a ukázal ke stolu v rohu, kde seděl jediný mladý muž.
"Podívej, náš pitomeček od Vřesu. Přisednem si?"
Haimal se otočila směrem, kam její přítel ukazoval a viděla, že na ně mladík mává.
"Už nemáme na vybranou," podotkla znechuceně.
Přisedli si tedy k poslovi, objednali si pití a dali se s mladíkem do řeči. Zjistili, že se jmenuje Stron a je z Černé vody. Pak Ymelion dostal nápad a zeptal se ho:
"A když jsme potkali, tehdá U Vřesu, to jsi měl co za poslání?"
"To? No, jel jsem za rocolinem Hajebtanem. Nevím, co to bylo za dopis, měl jsem mu...ale...když ono je to tajný..."
"Ale už jsi to předal, tak na tom nesejde. Co já bych s tim udělal? Jsem vobyčenskej chlap."
"Máte pravdu. No, měl jsem mu prostě říct...ale ono je to vážně pitomost..."
"Tak už to vyklop!" pobídla ho Haimal s okouzlujícím úsměvem.
Posel maličko zčervenal, napil se na kuráž a konečně řekl:
"Že husa vyletěla a má se podívat do kleští," vyprskl smíchy.
Ymelion a Haimal se také zasmáli, ale taktak se jim povedlo zakrýt vzrušení. Ten kluk byla chodící studna důležitých zpráv. Sice jen pro toho, kdo věděl, co ty zdánlivě nesmyslné narážky znamenají, ale mezi tyto lidi Ymelion a Haimal patřili.
"A nic víc?" zeptala se trochu zklamaně Haimal a doufala, že si Stron nebude vymýšlet, aby na ni udělal dojem.
"Ani moc ne, jen včera nebo předevčírem, teď nevim, jsem vedl k rocolinovi jednoho kapsáře."
"Na co potřeboval Hajebtan kapsáře?"
"Ale ne Hajebtan, ten mi úkoly nedává a můj bejvalej pán, rocolin Valgas mě propustil..."
"Proč asi?" šeptl Ymelion tak, aby to slyšela jen Haimal.
"...tak teď sloužím rocolinovi Sajtovi."
"Sajta je tady? Tady v podzámčí?" narovnal se prudce Ymelion.
"Jo, už celkem dlouho."
"A tys k němu vedl nějakýho kapsáře?" zajímala se Haimal.
"Jo, měli jsme spicha v tom nepoužívanym skladišti na náměstí Yalna z Albetrau..."
Haimal pod stolem jemně šťouchla do Ymeliona. To byl signál, že nemají dál vyzvídat a odvedli řeč na téma žní a jaká bude letos úroda.
Rozloučili se asi za půl hodiny. Když odcházeli, zeptal se Ymelion hostinské:
"Někdo mi řekl, že tu bydlel můj kamarád, asi jste si ho všimla. Říkají mu Treyan, má hodně výrazný šedý oči. Prý tu bydlel - tak před týdnem. Neobjevil se tu ještě potom?"
"Jo, vím, vo kom mluvíte, ale už se nevrátil. Vůbec tu od tý doby nebyl."
"Děkuju, ještě se poptám u jinejch kamarádů. Mějte se!"
Vyšel ze dveří, doprovázen Haimal, která v sobě jen stěží potlačovala zuřivost. Přesto se jako profesionálka držela, dokud se za nimi nezavřeli dveře bytu.
"Ten malej bastard!" vybuchla potom.
"Klid. Těm informacím můžeme důvěřovat. Jen nám potvrdil, co jsme si mysleli. Ale přestěhoval bych se, pro případ, že by se Sajta řídil heslem "Mrtví se do ničeho nepletou". A musíme počítat s tím, že Ragham ví, co chystáme."
"Kam se teda hodláme vrtnout?" házela Haimal prudkými pohyby svršky do cestovního vaku.
"Tam, kam šel náš přítel Ragham. K Duelkii."
"Cože?" napřímila se Haimal a zírala na přítele.
"Radši bych balil," pohodil hlavou směrem k vaku, který plnil jídlem a drobnostmi.
Haimal se vrátila k práci a přitom neustále chrlila proud nadávek na Juslovu adresu. Slovníkem se znovu vrátila do malé vesnice na západě Birlenu, kde se v hospodě scházeli chlapi ze všech farem okolo i s rodinami a často si nechali vyprávět od tuláků, a jejich slovník nebyl nijak jemný ani moc slušný. Ymelion se občas divil, kolik rozporů se v Haimal najde. V jednu chvíli je to uhlazená princezna, bavící společnost, a v další dokáže vytáhnout nůž a bojovat jako zkušený voják, nebo na někoho řvát výrazy holky z ulice.
O tři čtvrtě hodiny později už klepali na dveře jistého domu v Soukenické ulici. Otevřela jim rozespalá služebná a sdělila jim, že slečna má návštěvu a nepřeje si být rušena.
"To je ale nepříjemné. Moje dcera je nemocná a potřebuje odpočinek."
"Tak si zatím sedněte do průjezdu, zkusím se zeptat slečny."
Vešli, služka za nimi zavřela a pak důstojně vystoupala do patra. Ozval se Duelkiin pronikavý smích a pak překvapená otázka. Netrvalo dlouho a na schodech se objevila věštkyně sama. Když uviděla Ymeliona, usmála se a otočila se na služebnou.
"Ubytuj je tam, co ten předchozí pár."
Pak znovu probodla Ymeliona zkoumavým pohledem.
"Jak dlouho se zdržíte?"
Na vzdálené věži odbila půlnoc. Začal šestý den měsíce. Ymelion se rychle podíval na Haimal a pak odpověděl:
"Čtyři, pět dní. Odejdeme desátého."
Kývla a pokynula služce. Pak se otočila a zmizela zase nahoře.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jackie Decker Jackie Decker | 30. ledna 2009 v 19:20 | Reagovat

No bomba to se nám to pěkně zamotává :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama