Fantazie je něco, co si někteří lidé prostě nedovedou představit. (G. Laub)

VII. Poprava

26. prosince 2008 v 10:36 | Lomeril |  Znamení
"Nemůžeme Selvu prostě jen tak vyhodit!"

"Chce snad Jafri z Vilen Lisei něco dodat?"

"Ať je to krátký, prosím, ať je to krátký..."


VII. Poprava
Druhý den ráno Avuna probudila prudká hádka. Během pár vět pochopil, o co jde. Egaril zřejmě chtěl za každou cenu do města, ale Delba a Selva se mu v tom snažili zabránit.
"No tak, proč by nemohl? Když bude potichu a nebude na sebe upozorňovat..." bránil Egarila zrovna Riri.
"Je to past, vy idioti, past! Ale dobře, jestli si chcete nechat podřezat krky, je to vaše věc!" prskal Selva.
"Uklidni se! Nemáš právo zakazovat jim to! Jseš náš vůdce, protože to tak chceme a jestli se budeš sekat, můžem se na tebe vykašlat," pronesl Murrai skrytou výhružku.
"No dobře, dobře, tak si běžte! Já vůl vod vás čekal vděčnost! Padejte, ať vás tu nevidim, vy malí nevděčný hajzlíci!" odsekl Selva.
V tu chvíli Egarilovi a Ririmu došla trpělivost a kdyby je Avun a Ragham nechytili, nejspíš by se na Selvu vrhli. Selva si jich nevšímal a odcházel.
"Hajzl jeden! Hajzl jeden zatracenej!" ulevil si Riri vztekle.
"Ty se taky uklidni! Nemůžeme Selvu prostě jen tak vyhodit!" zatřásl s ním Ragham.
"Už držim hubu! Jdu do města. Kdo jde se mnou?" rozhlédl se Riri vyzývavě.
"Že se ptáš," ušklíbl se Egaril.
"Já jdu taky," přikývl Avun. Tajně doufal, že by se mohl setkat s Rejšou.
"Já tu zůstávám. Nevidim důvod, proč štvát Selvu eště víc," zavrtěl Murrai hlavou.
"Já taky budu tady. Musim," řekl Delba krátce.
Lestrie také odmítla. Ririho oči vyhledaly Simin, ale ta jen s pláčem zavrtěla hlavou.
"Nemůžu. Jsem srab, já vim, ale nemůžu se dívat..." hlas se jí zlomil a zabořila obličej do dlaní. Delba ji jednou rukou objal kolem ramen.
Všechny pohledy se stočily k Raghamovi. Na jeho rozhodnutí záleželo skoro všechno. Delba se rozhodl pokusit se udržet v bandě jakýs takýs smír. Pokud se Ragham připojí k Selvovi, může Selva zůstat v pozici vůdce. Pokud ne, bude to všechno záležet na Selvovi samotném a na tom, jak bude dál jednat.
"Jdu s váma. Někdo se o vás musí postarat," zamručel Ragham.
Ragham tedy zvolil vlastní rozum, nehodlal podporovat Selvu, pokud si to nezasloužil.
Pečlivě se připravili na cestu. Oblékli si roztrhané hadry, Avun si vzal čapku, kterou si narazil hluboko do čela. Ostatní se spolehli na šaty, lidé z městečka drželi s nimi, vojáci je neznali a Rejše věřili, že je nezradí. Co se týče pekaře, byli si jisti, že byl zastrašený a napůl donucený - byl to slabý, bojácný človíček, který nedokázal odporovat, když po něm někdo něco chtěl. Pod šaty si každý z nich ukryl dýku.
Do městečka dorazili chvíli před začátkem popravy. Pro jistotu se rozdělili - Ragham a Egaril stáli poblíž brány, Avun a Riri se opírali o povoz se senem, jehož kočí zastavil a čekal na podívanou, skoro pod dřevěným pódiem, na kterém měl Jafri vydechnout naposledy. Pod schody už byla připravena horká ulička. Byl to dlouhý mělký příkop, vyplněný žhavými uhlíky, které zrovna udržovali dva katovi pacholci. Kolem něj budou stát po obou stranách vojáci s pruty a budou švihat odsouzence, který po uhlících bude muset proběhnout.
Ano, vojáci byli všude, úplně všude, musela jich od včerejška dorazit celá jednotka, jestli jenom jedna. Kapitán Pelag s jejich pomocí ovládl městečko, dalo se to vyčíst z napůl popuzených, napůl ustaraných výrazů obyčejných lidí, kteří postávali všude kolem.
Z Avunova pohledu za popravištěm stála připravená tribuna pro nejdůležitější diváky. Dobře tušil, kdo tam bude sedět a nemýlil se. Přijel kočár a starost městečka nejdřív pomohl ven Rejše. Davem to zašumělo. Dívka byla oblečená v černém, ve smutku. Truchlí snad kapitánova dcera pro loupežníka? Rejša ustoupila a objevil se její otec. Avun mimoděk natáhl krk, aby měl lepší výhled. Kapitán Pelag se změnil jen málo za těch devět let, co ho neviděl. Jeho světlé vlasy místy prošedivěly, čas vryl do jeho tváře nové vrásky a přibral. I na tu dálku si Avun všiml nenápadné jizvy na tváři a pocítil zvláštní uspokojení. Ano, památka na něj, rána, kterou mu sám zasadil, první krev, kterou prolil.
Kapitán Pelag vystoupil na tribunu jako první, pokynul lidem a pohodlně se rozvalil v největším křesle. Starosta nabídl Rejše rámě, dovedl ji k jejímu místu po kapitánově levici, sám se usadil po jeho pravé straně a čekali. Avun nemohl spustit oči z Rejšy, která seděla dokonale rovně a dívala se před sebe. Stále tak krásná, tak silná a zároveň bezmocná, nechápal, jak ji někdo může nemilovat, nádhernou, nebojácnou Rejšu.
Neviděla ho a to bylo dobře. Oba budou brzy potřebovat veškeré sebeovládání, aby se neprozradili, nemohli si dovolit soustředit se na něco jiného. Už bylo slyšet hrčení kol povozu a za chvíli na náměstí vjela kára, tažená dvěma voly. Jafri seděl mezi dvěma vojáky a přes postranice z něj byla vidět jenom hlava. Pod levým okem měl modřinu.
Takže ho mlátili, blesklo Avunovi hlavou.
Povoz zastavil pod tribunou. Jafri vstal a se vztyčenou hlavou se postavil čelem ke kapitánovi Pelagovi. Byl skoro nahý a Avuna vyděsilo, jak je hubený. Uzounká ramena, žebra by se dala spočítat a zpod krátké bederní roušky čouhaly tenké nohy. Ještě kluk, sotva odrostl hraní na vojáky! Dítě, které čeká utrpení kruté i pro dospělé, a přece mu čelí statečně. Podle šepotu mezi lidmi nebyl jediný, kdo si toho všimnul. Podíval se na Ririho a v jeho očích četl stejné zděšení, přestože byl Riri dokonce o měsíc mladší než Jafri. Byli, přes všechno, čím si prošli, příliš mladí na smrt. Avun zapátral očima po Egarilovi, ale nenašel ho. Vtom kapitán Pelag promluvil.
"Zde vidíte," ukázal velkým gestem na Jafriho, "loupežníka, kdysi syna z dobré rodiny, která zradila svou vlast. Jeho otec, rocolin Haibet z Vilen Lisei, se při povstání přidal na stranu bývalého velerocolina a jeho syn, tento nehodný Jafri z Vilen Lisei, jak sami vidíte, sešel také na scestí. Znamení, které mu bylo vypáleno, ho nevarovalo, nesnažil se o nápravu, ale hanebně loupil, kradl a vraždil! Proto jsem mu jménem zákona a krále určil smrt, se kterou se setká zde před vámi. Chce snad Jafri z Vilen Lisei něco dodat?"
"Jen to, že jseš hajzl, lhář a vrah horší než já sám," odsekl Jafri.
Davem to zašumělo, ale nikterak pohoršeně. Přízeň diváků byla na Jafriho straně, bylo jim líto statečného chlapce, ale nemohli udělat nic. Kapitán Pelag a jeho vojáci byli páni nad celým městečkem.
Kapitán zbledl a bedlivě se zadíval do Jafriho tváře, jako by hledal známky něčeho dalšího, co neřekl. Pokládal ho snad za Avuna? Zřejmě ano, protože jeho pohled bezděky zabloudil k chlapcově ramenu.
"Začněte!" vykřikl náhle.
Vojáci pomohli svázanému Jafrimu seskočit a jiní dva se ho chopili a odvlekli ho na začátek uličky. Lidé se začali tlačit, aby lépe viděli. Avun pevně sevřel jednu z příček žebřiňáku, o který se opíral.
Vojáci s připravenými pruty utvořili uličku. Zvedla se vlna pokřiku, když Jafri vyrazil bos po horkém uhlí a vojáci se do něj pustili pruty. Avun skoro nic neviděl, jen slyšel občasný smích vojáků, když Jafri dostal obzvlášť bolestivou ránu. Diváci ale pochvalně mručeli, což znamenalo, že si Jafri vedl dobře.
Konečně se objevil, dva katovi pacholci ho podpírali do schodů, sotva se držel na nohou. Stanul na pódiu a rozhlédl se. V jeho očích se zračila panická hrůza, nechtělo se mu umírat, ale musel, nikdo nemohl nic udělat, vojáků bylo příliš mnoho. Po tvářích mu tekly slzy a zdálo se, že někoho hledá. Avun věděl koho a na vteřinku měl pocit, že ho i našel, když se jeho těkající pohled zastavil někde u brány, v místech, kde by měl stát Egaril a Ragham. Pak ho ale pacholci strhli a položili na lavici.
"Ať je to krátký, prosím, ať je to krátký..." šeptal takřka neslyšně Avun.
Nejdřív mu podle zvyku zpřeráží ruce a nohy a nakonec ho udeří do prsou. To bude bolet, ale snad to nebude dlouho trvat. Nesmí to dlouho trvat, pomyslel si Avun. Už mu dřevěněly prsty, jak křečovitě svíral příčku žebřiňáku. Riri vedle něj byl bílý jako stěna a tiše plakal. Kat pozvedl těžkou palici.
Než dopadla první rána, Avun odvrátil hlavu a nebyl jediný. Spousta lidí soucítila s Jafrim a nechtěla to vidět. Jafri vyrazil krátký vysoký výkřik, pak zřejmě omdlel. Na náměstí zavládlo naprosté ticho. Kat se tázavě podíval na kapitána Pelaga a všechny hlavy na náměstí se otočily k tribuně. Avun si všiml, že si Rejša kouše pěst, a tušil, že zoufale zadržuje slzy. Kapitán se tvářil znuděně.
"To nemá cenu, ten kluk nic nevydrží. Je to měkota. Skončete to," mávnul rukou.
Mezi lidmi to podrážděně zašumělo, ale rychle zase ztichli. Všichni už Jafriho litovali a nechtěli, aby ho někdo urážel, ale zároveň byli rádi, že dostal něco jako milost. Kat se otočil k odsouzenci.
"A kate!" zavolal ještě kapitán Pelag. "Nezapomeň, chci jeho hlavu!"
Kat neodpověděl a pozvedl palici podruhé. Zakřupání lámaných kostí, když dopadla, slyšeli snad všichni na náměstí. Všichni slyšeli, jak se Jafri začal dávit, zřejmě mu zlomené žebro prorazilo plíci a začal se dusit vlastní krví. Netrápil se ale dlouho. Avuna udeřil do očí záblesk a uvědomil si, že kat drží v ruce nůž. Jediným plynulým pohybem prořízl Jafrimu hrdlo. Vytryskla krev a Jafri přestal chroptět. Bylo po všem.
Avun sklouzl na zem. Po tváři mu tekly slzy proudem, zvedal se mu žaludek a třásl se jako osika. Riri stál zády k pódiu, oběma rukama se opíral o žebřiňák a nebyl na tom o nic lépe.
Jeden z katových pacholků vzal sekeru a usekl Jafriho mrtvole hlavu. Položil ji do mísy a druhý pacholek ji nesl na tribunu. Do sílícího pobouřeného šepotu se jasně ozývalo, jak na druhé straně u brány někdo zvracel.
Pryč!
V Avunovi se ta myšlenka vzedmula jako mořská vlna, musel odtud, k místu, kde měli sraz s Raghamem a Egarilem, nedokázal tu stát, ani kvůli pohledu na Rejšu to nevydržel. Zatahal Ririho za rukáv a společně se vytratili.
Rejša si zatím na tribuně dělala, co mohla, aby uklidnila rozbouřený žaludek, když jejímu otci podali mísu s Jafriho hlavou. Kapitán Pelag se letmo dotkl modřiny pod okem a pootevřených úst.
"Prohrál jsi. Nedokázal jsem dát milost tam, kde je trest zasloužený. Věř mi, Jafri z Vilen Lisei, jsi jen první z hodně dlouhé řady," zašeptal kapitán k hlavě.
V tu chvíli to Rejša nevydržela, zvedla se a utekla do kočáru. Tam se jí podařilo pozvracet si šaty i sedačku. Pak se vyklonila a roztřeseně přikázala kočímu, ať jede. Pokud chce otec domů, ať jde pěšky.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jackie Decker Jackie Decker | 18. ledna 2009 v 13:57 | Reagovat

Tys ho nechala popravit a mě se Jafri tak líbil... A ještě tak ošklivě alespoň ež dlouho netrpěl a bylo hezky popsané jak tomu statečně čelil i když měl vlastně panický strach.

O kapitánu Pelagovi mám smíšené mínění, ale myslím si že není tak zlý jak se tzeď může zdát že prostě až přehnaně plní rozkazy... Ale top se ukáže až časem...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama