Fantazie je něco, co si někteří lidé prostě nedovedou představit. (G. Laub)

XI. Vyjednávání

25. ledna 2009 v 18:46 | Lomeril |  Znamení
"Poznal jsi tenhle meč?"

"Dáš nám... svojí kapitánskou pečeť!"

"Co tu chceš?"



"Přikaž svejm chlapům, ať se stáhnou," štěkl Riri na kapitána Pelaga.
"Zpátky! Nedělejte nic, dokud vám neřeknu!" houkl kapitán přes rameno.
"Výborně, že bychom se nakonec domluvili? Tak a teď dolů!" poručil Riri.
Avun, příliš překvapený na to, aby se zmohl na nějaké vedení situace, jen držel svůj meč na kapitánově krku a sestoupili do dolíku. Lestrii se zatím podařilo alespoň trochu ucpat Murraiovu ránu a ustaraně si prohlížela jeho tvář.
"Běž si sednout támhle nahoru a hlídkuj," rozkázal jí Ragham hlasem, který nepřipouštěl námitek. Pak všichni obrátili svou pozornost ke kapitánu Pelagovi.
"Mohli bychom tě zabít," prohodil Riri klidně.
"To byste zajisté mohli," přisvědčil kapitán Pelag se shovívavým úsměvem někoho, kdo ví, že má trumfy v rukávu.
Ta ledová sebejistota způsobila, že se v Avunovi začala vařit krev. Stejným pohledem, jakým teď přejížděl jejich tváře, se díval na Jafriho před jeho popravou. Měl v očích stejný výraz, když sledoval smrt Avunovy matky? A jak se tvářil, když viděl mrtvou Zaru, Avunovu malou sestřičku?
"Poznal jsi tenhle meč?" zeptal se Avun náhle a nastrčil mu před oči otcovu čepel.
Kapitán mu věnoval krátký pohled.
"Ano, myslel jsem si, že si ho necháš. Kdysi jsem ti slíbil, že když zneužiješ mojí milost, tak tě s ním zabiju," odpověděl.
"Jo, nezapomněl jsem na to. Hele, co kdybychom se domluvili, že nás necháš jít? Zmizíme z kraje, pudeme pryč, nebudeme ti dělat starosti," navrhl Avun.
Kapitán se pohrdavě ušklíbl.
"A co za to?"
"Tvůj život," usmál se Riri tak studeně, že se podobal vlkovi víc než kdy dřív.
Avun, aby podpořil jeho slova, přitiskl ostří otcova meče na kapitánův krk. Kapitán Pelag polkl a jeho povýšený výraz zmizel. Až doteď nevěřil, že by ho byli schopní zabít, ale v Ririho a Avunových očích a kamenných tvářích četl jasně, že ho nenávidí dost na to, aby ho na místě podřízli. Zachvěl se a otočil se k Raghamovi, který z nich byl nejstarší a doufal, že u něj najde podporu.
"Když mě zabijete..." začal.
"Nemusíme tě zabíjet. Neradi si špiníme ruce krví," odpověděl Ragham úsečně. Kapitán uměl číst mezi řádky a upozornění, že všechno záleží na jeho rozhodnutí, rozuměl.
"I když jeho krví bych si ty ruce ušpinil," prohodil Avun.
"Nech toho," napomenul ho Riri, "nesmíš panu kapitánovi ulehčovat rozhodování."
Zavládlo pár vteřin ticha. Avunovy, Ririho i Raghamovy oči se vpíjely do Pelagova zpoceného obličeje a čekaly na rozsudek. Kapitán Pelag byl možný krutý a podivínský, ale nebyl hloupý.
"Platí. Máte tři dny na to, abyste vypadli," řekl nakonec podivně chraptivým hlasem.
"A jakou máme záruku, že dodržíš slovo?" zeptal se Ragham.
"Tu, kterou mám já, že vy dodržíte to vaše," odsekl kapitán Pelag popuzeně.
"Dáš nám... svojí kapitánskou pečeť!" přikázal Riri.
Kapitán prudce sevřel váček s pečetí, který mu visel na krku. Pečeť mu dávala pravomoc vynášet rozsudky, velet vojákům, bez kapitánské pečetě by byl nikdo.
"Samozřejmě, až budeme odcházet, necháme ti ji v jeskyni," dodal Avun.
Pomalu a neochotně sundal kapitán kožený váček z krku a položil ho do Ririho nastavené dlaně.
"Tak, výborně, a teď odvolej vojáky," vstal Avun.
Kapitán Pelag vystoupal na val a otočil se přímo k Avunovi.
"Loupežnictví, tenhle život, tuhle společnost, to bych ti odpustil. Ale Rejšu, Rejšu ti neodpustím nikdy," řekl.
Avun cítil, jak mu tuhnou svaly a zdálo se mu, že se mu žaludek zavázal na uzel.
"Kde je?" zašeptal, ale kapitán Pelag už odcházel a neslyšel ho.
--o--
Rejša ani nezvedla hlavu, když zarachotily závory nad schodištěm. Když se otevřely dveře do její cely, vzhlédla a uviděla otrhaného svázaného chlapce, kterého postrčili dovnitř. Hned zase zabouchli a Rejša s chlapcem osaměli v ponuré místnůstce osvětlené pouze slunečními paprsky, které na ně dopadaly z malého okénka až u stropu.
"Kdo jsi?" zeptala se.
"Egaril, ten, co tě chytil v lese," odpověděl unaveně.
"Co se stalo? Kde je Avun?" vyhrkla Rejša vyděšeně.
"Nevím, ale nejspíš žije. Nemohla bys mě rozvázat?" nastavil ruce.
Přikývla a začala rozmotávat utažený uzel.
"Přepadli nás, brzo ráno. Nevím, kolik jich přežilo, ale Avun určitě vyjednával s kapitánem. Nejspíš bude naživu," vysvětloval jí situaci.
"Ale jak se dozvěděli, kde vás najít? Já jim nic neřekla!" bránila se předem Rejša.
"Selva," zaskřípal Egaril zuby.
"Cože?" nechápala Rejša.
"Selva, náš vůdce. Po Jafriho popravě jsme se pohádali a vyhnali ho, takže nás prásknul. Viděl jsem ho, když mě vedli sem, a přísahám, že kdyby mě nedrželi..." nechal vyznít svou výhružku do ztracena.
"A jak se jim povedlo přežít?" vyzvídala Rejša dál.
"Jak jsem řekl, vyjednávali. Avun vyrazil kapitánovi meč a donutil ho k domluvě. Během tří dnů musí zmizet z kraje, nebo skončí jako já," zakončil s jistou hořkostí.
"Proč si neřekli o tebe?"
"Nevěděli, že jsem naživu. Vletěl jsem těm hajzlům rovnou do náruče, kdyby neměli příkaz chytit mě živýho, skápnul jsem hned," ušklíbl se Egaril.
"Takže Avun odejde..." splynule Rejše ze rtů.
Odejde... Ztratí ho... Rejša se rychle stáhla do tmavého kouta, aby Egaril neviděl její slzy. Přestože první záchvat pláče rychle potlačila, Egaril tlumené vzlyky zaslechl. Nicméně měl dost slušnosti, aby se tvářil, že o ničem neví.
"Co s námi bude?" nadhodila, jen aby se o něčem mluvilo.
"Mě popraví. Co bude s tebou, nevím," odtušil Egaril stroze.
Rejša se zamyšleně kousla do rtu. Věděla, že ji otec nepostaví před soud, ale nejspíš ji provdá za nějakého důstojníka, aby si na ni dohlédl. Kapitán Pelag si nemůže dovolit, aby se jeho dcera tahala s loupežníky.
Dlouho zůstali mlčky, dokud slunce nezapadlo a do cely nepronikly paprsky měsíce. Náhle se shora ozval hluk, jako kdyby někdo hodil něčím těžkým. Vzápětí zaslechli rachot závor. Egaril se stáhnul do nejvzdálenějšího a nejtmavšího kouta, Rejša zůstala sedět na slamníku. Dveře se rozletěly a dovnitř vstoupil Selva s obnaženým mečem. Na čepeli se leskla krev.
"Ty!" zajíkl se Egaril.
"Postřeh," ušklíbl se Selva.
"Co tu chceš?" vyštěkl Egaril.
"Odvést vás odtud."
"Na popravu?" zvedl Egaril tázavě obočí.
"Na svobodu."
Zavládlo zaražené ticho. Ani Egarilovi, ani Rejše se nechtělo věřit, že by je Selva přišel osvobodit.
"Proč?" vstala Rejša.
"Dlužím to Jafrimu. A Avunovi. Padejte pryč!" ustoupil ze dveří.
"A co ty?" zeptala se Rejša nedůvěřivě.
"O mě se nestarej. Honem, než někdo přijde!" popoháněl je Selva netrpělivě.
Egaril přešel až k němu a stisknul mu rameno. Pokývl krátce na znamení díků a otočil se k Rejše.
"Selva má pravdu, musíme jít," napomenul ji jemně.
Rejša se k němu opatrně připojila. Vystoupali po prvních pár schodech, když se prudce otočila. Selva se opíral o rám dveří a tvář mu ozařoval měsíc. Jeho strhaná tvář se zdála o hodně starší a sešlejší než když ho viděla naposled.
"Budeš v pořádku, viď? Nespácháš sebevraždu nebo tak něco?" ujistila se.
Selva otočil hlavu a zahlédla letmý, smutný úsměv.
"Ne, samozřejmě, že ne. Běžte honem!" pobídl ji.
Ráda by mu ještě něco řekla, nějak ho utěšila, protože vypadal tak zoufale a vyčerpaně, ale nevěděla co. Proto společně s Egarilem zamířila ke dveřím, které vedly na svobodu.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jackie Decker Jackie Decker | 26. ledna 2009 v 7:43 | Reagovat

Tak já mám normálně slyz v očích. doufala jsem že Selva ještě sehraje nějakou roli, že jim ještě nějak pomůže, že si uvědomí jakou hloupost udělala a je vidět že nezklama a já mám opravdu radost a jsem dojatá na nejvyšší míru. Jen by mě zajímalo co ho přimělo se nakonec změnit... Ale to je jedno třeba se to ještě dozvíme... Každopádně je tahle kapitola pěkná. Vyjednávání s kapitánem bylo velice hezky popsáno, napřed ta jeho sebejistota, že ho nezabijí a pak jak si uvědomoval že by klidně mohli. Riri je taky docela zajímabvá postava vždycky když o něm píšeš musím se trochu pousmát, protože má fkat někdy hrozný hlody :D....

Každopádně je to moc pěkmé a já se už nemůžu dočka pokračování :-)

2 Lomeril Lomeril | 26. ledna 2009 v 12:01 | Reagovat

No myslím, že ten impuls pro Selvu bylo, když se setkal s Egarilem. Egaril byl nejmladší, bylo mu pět, když se do bandy dostal, ze začátku ho všichni tak trochu rozmazlovali, všichni měli pořád pocit, že ho musí chránit. Když ho viděl zajatého, docvaklo mu, co udělal.

A Riri? Moje nejoblíbenější postava z celého Znamení. Dokonce jsem uvažovala, že napíšu něco o jeho dalších osudech...

3 Jackie Decker Jackie Decker | 26. ledna 2009 v 12:16 | Reagovat

Tak to bych brala, mě se taky moc líbí. Je úplně dokonalý...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama