Fantazie je něco, co si někteří lidé prostě nedovedou představit. (G. Laub)

XII. Měsíčná noc

27. ledna 2009 v 20:28 | Lomeril |  Znamení
"To jsem jenom já!"

"Kdo ti to udělal?"

"Úsvit nového věku žití..."


Avun, Ragham, Riri a Lestrie seděli u ohně nedaleko čtyř čerstvých hrobů, na kterých pracovali skoro celý den. Přestože už byla dávno noc, nešli nahoru do jeskyně, kde pro ně bylo víc duchů než u řádky mohyl. Vedle Jafriho byla pohřbená Simin, pak malá bláznivá Iluva, vedle ní ležel Murrai, který zemřel pár minut po ukončení vyjednávání s kapitánem Pelagem, a poslední v řadě odpočíval věrný, laskavý Delba. Na každém hrobu ležely tři rudé máky pro loupežníky.
Lestriin nápad ovšem byl přidat i jiné květiny. Avun věděl, že nikdy nezapomene, jak je přinesla v zástěře a začala rozdávat jako kdysi, když byli ještě děti a Selva a Delba ukořistili pytel sladkostí.
"Hrdinům sedm sedmikrásek,
krasavicím růži bílou."

Malé svazečky sedmikrásek věnovala Delbovi a Murraiovi, zatímco Iluvě a Simin darovala bílé růže, ať už je sehnala, kde chtěla.
"Tomu, kohos zaživa ctil,
přines snítku jedlovou."

To odříkávala, když řezala jedlové větvičky a kladla je na všechny čtyři čerstvé rovy. Pak vzala červený tulipán a velice, velice něžně ho položila na Iluvin hrob.
"A po červeném tulipánu,
měl-li duši toulavou,"
špitla a rozplakala se.
Avun byl rád, že je uctila, přestože sám nedokázal už ani plakat. Ztráta přátel, Selvova zrada, sžíravá nejistota, co je s Rejšou a Egarilem, jehož tělo nenašli, to vše z něj vysávalo sílu. Většinu času otupěle zíral před sebe a cítil se vyčerpaný jako nikdy v životě. Nevěděl, co dál. Měl by zachránit Rejšu, vysadit ji na koně a utéct s ní. Měl by pomoci Egarilovi. Měl by tolik věcí...
Zaslechli jakýsi hluk. Zvedl hlavu a přitáhl si otcův meč. Ať už se stane cokoliv, svůj život zadarmo nedá, na to o něj bojoval moc dlouho. Napadlo ho, že si pro ně jdou vojáci, že Pelag porušil svůj slib. Myslí mu prolétl snad každý den posledních devíti let, ta obrovská spousta bojů o přežití se mu promítla v jediné vteřině a on tasil.
"To jsem jenom já!" ozval se vzápětí Egarilův hlas a Avunovy pocity se okamžitě proměnily. Pokud je Egaril naživu a volný, tak buď zradil nebo utekl. Každopádně bude mít zprávy o Rejše a Avuna v tu chvíli nic jiného nezajímalo.
Do světla ohně vešly dvě postavy. Egarila poznal hned. Když si uvědomil, kdo stojí vedle něj, vyskočil, ale nedokázal udělat nic jiného. Díval se na ni přes oheň, šťastný, zmatený a překvapený. Ona tam stála, živoucí, volná, krásná a přišla za ním prostě proto, aby mohla být s ním. Točila se mu hlava a uvědomil si, že se třese.
"Selva nás zachránil. Uvědomil si, že udělal chybu. Zachránil nás a sám tam zůstal," oznámila tiše Rejša.
"Jsi... v pořádku?" zeptal se Avun a překvapilo ho, jak chraplavě jeho hlas zní.
Přikývla a rozplakala se. Ty slzy jako by prolomily tu neviditelnou hráz, která je držela na místě. Avun obešel oheň a sevřel ji v náručí. Pak jí jednou rukou chytil za bradu a pomalu zvedl její obličej k sobě. Sklonil se a políbil ji na rty.
Posadili se, Avun se opřel zády o strom a Rejša se k němu přitulila, zatímco Egaril vyprávěl svůj příběh a poslouchal, co se dělo s nimi.
Ragham pak podal Rejše a Egarilovi večeři - kus chleba a sýra. Když Rejša se natáhla, aby si ho vzala, všiml si Avun rány na hřbetě její levé ruky.
"Kdo ti to udělal?" vyhrkl.
"Otec," pípla Rejša.
"Ten bastard! Ten bělorukej hnusnej hajzl!" vydechl Avun.
"Nech toho! Stejně nemůžeš nic dělat. Rejša je tady, s náma, což znamená, že musíme zmizet už dneska, než ji přijdou hledat. Už víte, co budete dělat?" rozhlédl se Ragham.
"Vy? Snad my, ne?" namítl Egaril.
Ragham se smutně usmál.
"Egarile, žádný my už neni. Nemůžeme se udržet pohromadě. Tolik lidí žádná banda nevezme a do zakládání vlastní... no, nechce se mi ho toho. Vůbec, nechci už tohle všechno dál dělat. Mluvil jsem s Lestrií a dohodli jsem se, že jdeme na sever, někam, kde nás neznaj, a začneme znova. Kam půjdete vy?"
Avun se podíval na Rejšu a zjistil, že na něj upírá tázavý, vyčkávající pohled. Obrátil se k Raghamovi.
"Uvažoval jsem o Naraley. Tam jsme svobodný, tam žádný Z na ruce neplatí. Chtěl bych se zkusit uchytit tam," řekl a znovu se podíval na Rejšu.
"To by šlo," přikývla.
"Nezní to špatně. Vadilo by ti hodně, kdybych šel s váma?" naklonil Riri hlavu na stranu.
Avun cítil, jak mu spadl kámen ze srdce. Pokud půjde Riri, nebude sám. O Rejšu se bude muset starat, dokud se nenaučí starat se o sebe sama. Nikdy se nemusela ohánět, proto pro ni budou první měsíce nového života drsnou zkušeností, ale když s nimi půjde Riri, zvládnou to hladce. Ani nemusel nic říkat, Riri vyčetl odpověď z jeho výrazu. Usmál se na něj svým vlčím způsobem a otočili se k Egarilovi.
"Nu, já se usazovat nechci. Přemejšlel jsem vo tom a napadlo mě, že bych mohl dělat lovce lidí. Víte co, chytat ty vopravdový lumpy a ne jen nějaký děcka, co se blbě narodily. Prej se tě neptaj, kdo jseš, jen když děláš to, co máš," prohlásil zamyšleně, zatímco si pohrával s větvičkou, kterou sebral ze země.
"A myslíš, že takovýho špunta budou chtít?" zacukalo Avunovi v koutcích.
Egaril prudce zvedl hlavu a vrhl po něm vražedný pohled.
"Když nebudou, tak je k tomu donutim!" zavrčel a pak se všichni rozesmáli.
Tím rozhovor skončil. Rejša brzy usnula a Avun, z obavy aby ji nevzbudil, spal v sedě. Ráno se probudil celý rozlámaný. Rejša v noci sklouzla a byla stočená vedle něj, jen její levá ruka spočívala na jeho jizvě na rameni. On sám se také posunul dolů, ale ne tak dolů, aby to bylo pohodlné. Narovnal se a tím ji vzbudil. Posadila se a začala si protírat oči.
Ostatní už byli dávno vzhůru. Ragham měl sbaleno, seděl a zamyšleně ukusoval patku chleba. Lestrie byla u řeky a Egarilův a Ririho hlasy k nim zalétaly od jeskyně. Avun se podíval na Rejšu.
"Úsvit nového věku žití..." zašeptala.
"Cože?" zvedl Avun obočí.
"Byla to nějaká báseň v jedné otcově knize. Říkala, že první úsvit, který nás zastihne po milencově boku je úsvit nového věku žití, nebo tak nějak," usmála se Rejša.
"To říkáš často, takovýhle průpovídky?" zajímal se Avun.
"Ne, vůbec ne," vstala Rejša, "ale tahle sedla."
Pozoroval ji, jak míří k řece, a uvědomoval si, jak moc mu na ní záleží.
"Úsvit nového věku žití... jo, ta sedla," zamumlal si pod vousy, vstal a začal shánět svoje věci.
--o--
O měsíc později byla úplňková noc stejně jasná jako ta, kdy zbytek loupežnické bandy seděl naposledy spolu kolem ohně.
Měsíční paprsky dopadaly do malé cely, kde byl na doživotí uvězněn Selva z Podhůří, zrádce, loupežník a muž, který pustil na svobodu vězně kapitána Pelaga. Nikdo neví, proč tehdy neutekl, to, že vězni jsou pryč, zjistili vojáci až po několika hodinách. Selvu našli sedět dole v jejich cele, jak se dívá do zdi, ztracený v myšlenkách. Kapitán Pelag běsnil a odmítnul mu poskytnout smrt, věděl, že doživotní vězení, kdy se bude muset léta užírat svojí vinou, pro něj bude větší trest.
Kapitán Pelag by se možná za takové noci rád prošel venku, ale už mu to nebylo dopřáno. Dva týdny poté, co ztratil svou dceru, mu byla odebrána hodnost a byl předvolán před soud. Tomu se nehodlal vystavit a oběsil se ve svém pokoji.
Měsíc v úplňku ozařoval i palubu lodi Paní s hvězdou, která vezla do Naraley kromě zboží i trojici lidí. Avun, Riri a Rejša se opírali o zábradlí a pozorovali pěnu na hřebenech vln. Mířili do neznáma a nevezli si s sebou nic než sebe sama.
V té samé době zabušili Ragham a Lestrie na dveře opuštěné lesní samoty. Když nikdo neotevíral, rozbil Ragham okno a vlezl dovnitř. Mrtvý majitel chalupy ležel na posteli, už páchnoucí a ohryzaný od krys. Ragham a Lestrie se v opuštěném domě usadili nastálo.
Pro Egarila byla tahle úplňková noc první, kterou strávil pod širým nebem po boku lovce lidí Eriama. Nakonec ho donutil, aby ho vzal s sebou, a z Egarila a Eriama se brzy stala nerozlučná dvojice, která naháněla strach všem birlenským psancům.
Světlo měsíce také hladilo pět smutných hrobů poblíž tůně v lese. Pro Jafriho, Simin, Iluvu, Murraie a Delbu už nikdy žádný úplněk nebude. Jejich hroby obrostou mechem a oni sami i jejich příběhy upadnou v zapomnění. Pokud se nenajde někdo, kdo je bude vyprávět.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jackie Decker Jackie Decker | 28. ledna 2009 v 13:52 | Reagovat

Teda... Takhle to ukončit... to je hrozný... Je to smutné ale vcelku logické vyústění celého příběhu. vlastně je to moc krásné. Ačkoliv je to hloué nejvíc je mi líto právě Selvy, i když jsem tušila že neuteče, mylím že smrt by pro něj byla lepší... Zajímalo by mě jesli budeš ještě někdy psát o Ririm, docela bych si to taky přečetla, nebo o Egarilovi to je taky takovej naivní blázen :D. Každopádně se mi tenhle příběh mco líbil a budu se těšit na něco dalšího ,třeba si konečně přečtu i operaci do které se mi zatím nechtělo, ale teď už třeba bude :-)

2 Lomeril Lomeril | 28. ledna 2009 v 17:18 | Reagovat

No... nic jiného z Birlenu zatím není ani přibližně ve vydavatelném stavu... sice plánuju jeden doják, ale zase radši budu psát doják z Aldormy o Karol a Angusovi, a jednu takovou dobrodružnou věc, ale je to zatím v larválním stádiu...

3 Jackie Decker Jackie Decker | 28. ledna 2009 v 17:25 | Reagovat

aha. Tak to jo. budu ráda za všechno co si z tohohle světa budu moct přečíst je to bohový :D

4 Lomeril Lomeril | 28. ledna 2009 v 22:09 | Reagovat

Jsem ráda, že se ti to líbí. Birlen je takové moje děťátko hýčkané, hrozně mě baví vymýšlet ty věci okolo jako zákony a historii a místa a tak...

5 Jackie Decker Jackie Decker | 29. ledna 2009 v 12:50 | Reagovat

Jo to se nedivím je to moc fajn :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama