Fantazie je něco, co si někteří lidé prostě nedovedou představit. (G. Laub)

II. Nalodění

12. května 2009 v 16:20 | Lomeril |  Revan
Další kapitola Revana...


Během odpoledne dorazil Pertle, můj druhý kormidelník. Moc se mi nelíbil, ale co jsem mohl dělat. Neustále se šklebil jako opice a měl kudrnaté vlasy. Nevím proč, ale kudrnáče jsem nikdy neměl rád. Pertle mi bude pomáhat a kdyby se se mnou něco stalo, převezme moje povinnosti.
Těsně před polednem k vedlejšímu molu přirazila Stříbrná hlubina a nedlouho poté přišli naši cestující. Už jsem mezi chlapy zaslechl remcání a byl jsem moc rád, že je nebudu muset umravňovat já. To byla práce pro loďmistra a důstojníka, s tím jsem já neměl nic společného.
Zřejmě dali na strýčkovu radu a aspoň trochu se někde umyli, protože už tak strašně nepáchli. Kilan a Rulci, loďmistr a důstojník, řídili nakládání. Já jsem udělal to nejrozumnější, co se dalo - zmizel jsem z lodi. Zašel jsem na Stříbrnou hlubinu za kormidelníkem, se kterým jsem se musel domluvit na trase.
Tu noc jsem sebral všechny peníze, které mi zbyly z poslední výplaty, a vyrazili jsme s Kilanem a Rulcim do města pořádně to roztočit. Mohli jsme si dokonce dovolit Zelenou tresku, jednu z nejlepších přístavních putyk, kde se často našlo i něco jako hezká děvka. Vrátili jsme se něco po půlnoci, na chvíli jsme si zdřímli a před svítáním jsme zase vstali, abychom se začali připravovat na odjezd.
Pozoroval jsem naše cestující, jak opatrně, s vystrašenými výrazy, přecházejí na loď a rychle se skrývají v podpalubí. Viděl jsem těla vyhublá na kost, u starších zkažené zuby a nepřátelské výrazy lidí, kteří nezažili nic než trápení a útisk. Nedokázal jsem si představit, jak v divočině hodlají přežít. Vypadali sice tvrdě, ale zároveň zuboženě.
Muži drželi své ženy těsně vedle sebe a jejich děti se od nich nehnuly na krok. Nedivil jsem se jim, pohledy, které námořníci vrhali po některých hezčích děvčatech, by mě na jejich místě taky vystrašily.
Začal odliv a my jsme se vrhli do práce. Cestující se nám pletli pod nohy a strýček Yoltan jim musel ukázat, kde můžou stát, aniž by překáželi. Nahoře v lanoví začal někdo zpívat starou námořnickou odrhovačku, která se za chvíli nesla ze všech koutů lodi.

Haj a hou a plachty vzhůru!
Já na moře musím jít.
Haj a hou a práce fůru,
jdeme moře přeplavit!

Haj a hou a holka hezká
už se směje z přístavu!
Haj a hou, tak to je dneska,
zítra na loď přeplavu!

Haj a hou, tu flašku mlíka
do dna spolu vypijem!
Haj a zpijem důstojníka!
Zítra zmizí pevná zem!

Haj a hou, my mořem žijem,
tou děvkou jednou houpavou!
Haj a hou, my řvem a pijem
a smutky ať nám uplavou!

Haj a hou, až půjdem ke dnu
budu řvát a sprostě klít!
Haj a hou, až do vln klesnu
chcípne dobrej námořník!


Rocolové se po nás dívali a mně bylo jasné, že většina z nich nám nerozumí ani slovo. Jenomže to už jsme odrazili a já jsem u kormidla musel dávat pozor na loď. Stříbrná hlubina vyplula z přístavu jako první a Císařovna ji následovala. Brzy přišly větší vlny a když se mi paluba poprvé pořádně zhoupla pod nohama, zaplavil mě blažený pocit. Na moři jsem byl doma.
Další den dostala dobrá polovina cestujících mořskou nemoc. Jeden vedle druhého se nahýbali přes zábradlí a vypadali jako slepice na hřadě. Dva nebo tři z nich si neuvědomili, že musí na závětrnou stranu a když je potřísnily jejich vlastní zvratky, námořníci se mohli smíchy potrhat.
A tehdy jsem si jí všiml poprvé. Mohlo jí být tak šestnáct, možná trochu víc, těžko říct. Byla stejně vychrtlá jako všichni ostatní, ale narozdíl od nich se nesla s jistou elegancí. Černé vlasy jí sahaly až po pás a z hubeného obličeje se leskly dvě sytě hnědé oči. Nebylo jí ani trochu špatně a s vlídným úsměvem se starala o své krajany, dávala jim napít a otírala jim zpocená čela.
Od kormidla na ni byl dobrý výhled a já jsem se bavil tím, že jsem ji tajně pozoroval. Brzy jsem si začal všímat věcí, které jsem předtím neviděl. Vlasy se jí sice leskly, ale jenom proto, že byly mastné. Široké boky napovídaly, že bude jednou dobře rodit - pokud se dožije toho, že se vdá. Nohy by ještě ušly, zato ve výstřihu by toho mohla mít víc. A jako jedna z mála se často usmívala nebo smála. To mě na ní nejspíš zaujalo nejvíc - neustálá dobrá nálada, věc mezi Rocoly tak vzácná.
Kolem a kolem, bylo to děvče, jaké na palubě lodi nikdy není v bezpečí. Nebyla mezi Rocolkami jediná mladá s pěknou postavou, ale tím se všechno jenom zhoršovalo. Přesvědčil jsem se o tom třetí den po vyplutí. Zrovna jsem seděl u kormidla a přemýšlel nad tím rocolským děvčetem, když jsem za sebou uslyšel kroky. Otočil jsem se a uviděl Pertla.
"Jsou tu pěkný kůstky, co?" prohodil.
"Nic pro tebe, pokud se nechceš pomazlit s koženou," odvětil jsem.
Kožená bylo námořnické jméno pro bič a za obtěžování cestujících žen byly přísné tresty. Pertle sledoval nějakou mladou Rocolku, která seděla dole na palubě, jak chová své batole. Dítě ji tahalo za šaty a odhalovalo tak velkou část jejího poprsí.
"Kdyby se na to nepřišlo..." zamručel Pertle.
"Nech si zdát. Jak to asi zařídíš, aby se na to nepřišlo? Jestli něco zkusíš, kapitán z tebe sedře kůži," varoval jsem ho.
"Možná," odpověděl Pertle zamyšleně. "Možná."
"Určitě, ty vole!" zvýšil jsem hlas.
Pertle už neodpověděl a odešel. Od té chvíle se ale moje přirozená nechuť k němu ještě prohloubila.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jackie Decker Jackie Decker | 7. července 2009 v 13:21 | Reagovat

Hezké. Rozhodně to vypadá že to nebudou mít ženy na palubě mezi námořníky jednoduché a docela by mě zajímala tajemná kráska rocolka,která se pořád usmívá. Myslím že je to opravdu zvláštní děvče, když dokáže mít stále dobrou náladu a jak píšeš o té eleganci, jistě nebude jen tak někdo... :)

No jako těším se jak to bude dál, však víš, jen času je málo :D ale budu se snažit tu a tam číst :) Teď mě čeká to tvé nobvé dílko ta jsem zvědavá :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama