Fantazie je něco, co si někteří lidé prostě nedovedou představit. (G. Laub)

Část druhá - Rodiče

30. června 2009 v 17:43 | Jafri z Nisie |  Zlomená křídla

Irlion byl poněkud bezstarostný a když získal panoše, ještě se to zhoršilo. Já jsem musel vždycky dávat pozor na věci a peníze, protože jinak by Irlion určitě všechno poztrácel. Také jsem ho ukládal do postele, když se opil, a sháněl mu teplé mléko, které vždycky vyžadoval, když měl kocovinu. Občas mě napadalo, kdo to všechno dělal přede mnou, a dospěl jsem k názoru, že nejspíš Akian. Jinak jsem ale u svého pána byl spokojený a od něj i od ostatních rytířů jsem se toho spoustu naučil.
Na severu jsme zůstali skoro tři roky. Hlídali jsme tam hranice před nájezdy barbarů, ale v tu dobu tam byl takový klid, že jsme se skoro nudili. Jestřábů tam bylo šest, včetně Irliona, panoši jsme tam byli dva. Tomu druhému, Triffovi, už ale bylo dvacet, když jsem přijel, a o rok později se vrátil jako rytíř. Jeho pán si přivedl nového panoše, krátce předtím, než Irliona odvolali zpátky do Hradiště.
Po třech letech jsem se vracel na jih jako úplně jiný člověk. Bylo mi sedmnáct, ještě jsem se nedostal do skutečného boje, ale měl jsem pocit, že svět mi leží u nohou a že nepřátelské armády jen čekají na to, až je budu moct pobít a proslavit se.
V Hradišti na mě čekala spousta starých známých. Především tam žil otec a tedy i Rien, už půl roku tam zůstávali Akian a Tillan a dokonce jsme se setkali s Reestenem a Alfionem.
Poprvé po třech letech jsme se zase sešli všichni tři - já, Rien a Tillan. Museli jsme si říct spoustu věcí a v prvních dnech jsme od našich pánů dostali nejednou vyhubováno, že zanedbáváme své povinnosti.
Krátce po příjezdu jsem měl příležitost promluvit si s otcem.
"Je mi líto, že jsi skončil zrovna u Irliona," řekl mi.
"Proč, můj pane? Je to dobrý rytíř a laskavý pán," odpověděl jsem.
"Poněkud nezodpovědný a nezkušený. Přál jsem si, aby si tě vzal Reesten, od toho by ses naučil daleko víc," povzdechl si.
Otřásl jsem se jenom při té představě.
"Ale Reesten chtěl Alfiona, prý je mu podobnější povahou. O tom sice nepochybuji, ale Irlion není rytíř, kterého bych vybral pro svého syna," dodal otec.
"Já jsem u něj spokojený, můj pane," bránil jsem Irliona.
"O tom také nepochybuji. Ale jsi můj syn. Já jsem se stal kapitánem jako velice mladý muž, krátce předtím, než jsem tě přivedl do Dagartu. Hodlám také kapitánem ještě velice dlouho zůstat a až půjdu na odpočinek, rád bych viděl svůj úřad v rukou vhodného nástupce. Myslel jsem na tebe, můj synu. Jsi pro to jako zrozený. Otec kapitánem, bratr tvé matky je právě jako Jestřáb v Nisii, věděl jsi to? Nemáš na světě vůbec nic, Jestřábi jsou pro tebe všechno. Podle toho, co říkal tvůj učitel, jsi mezi chlapci celkem oblíbený a dokážeš je vést. Jednoho dne bych rád předal Jestřáby do tvých rukou.
Spousta lidí tohle nechce dopustit. Reesten, například. Chtěl by být kapitánem sám. Nepopírám, že dokáže spoustu věcí, ale nikdy si neuměl získat lidi. Dobrého kapitána Jestřábů musí mít jeho muži rádi a když už nepůjdou bojovat pro nic jiného, půjdou pro něj. Pro Reestena do bitvy nikdo nepojede, ale jeho to nezajímá. Už si vychovává Alfiona a po něm si vezme další panoše. Vytvoří si silnou skupinu následovníků, kteří ho z touhy po moci vynesou až na mé místo.
To já ale nechci. Možná je to docela pošetile proto, že jsi můj jediný potomek, ale já chci předat Jestřáby tobě. Abys je mohl vést, musíš se toho ještě spoustu naučit a od Irliona se to nenaučíš. Proto jsem si přál, abys sloužil u Reestena. Kdybys spojil Reestenovo pletichářské umění se svojí povahou, byl by z tebe báječný kapitán."
Vyděsil mě tím. Poprvé v životě jsem pod jménem Jestřáb viděl i něco víc než ohnivé pláště a slavné jméno, víc než ten vnější lesk, který jsme s Rienem a Tillanem obdivovali v Dagartu. Mělo mě napadnout už daleko dřív, že i mezi Jestřáby se bojuje o moc a že můj otec v tom boji hraje hlavní roli. Ale přece jen, když jsem slyšel, že jsem do toho boje zatažen i já, byl to šok. Chvíli mi trvalo, než jsem se sebral natolik, že jsem dokázal odpovědět.
"Takto jsem na to dosud nenahlížel, můj pane."
"Měl bys, Jafri. Jsi jenom panoš, ale dívej se kolem sebe. Jednoho dne z tebe bude skutečný Jestřáb."
S tím mě propustil. Nikomu jsem o tom rozhovoru neřekl a život běžel dál.

Nedlouho poté vypukly nepokoje na hranicích s Naraley. Reesten i otec se tam okamžitě vydali, takže Rien od nás znovu odjel. Akian a Irlion zůstali v Hradišti ještě celý rok, ale když nepokoje přerostly ve válku, vyrazili jsme na jih i my.
Já jsem měl radost a těšil jsem se na opravdové bitvy a na slávu, kterou si tam určitě získám. Tillan to bral vážněji a říkal mi, že to bude jenom krev a zabíjení, ale já jsem ho neposlouchal. Irlion se smál mému vzrušení a chválil mě za statečnost.
Ohlásili jsme svůj příjezd v Nisii otci a ten slíbil, že nás do týdne pošle do boje. Ještě tentýž večer si mě ale nechal zavolat.
"Tvá matka tě chce vidět, synku," řekl prostě a pak mě odvedl do malého domečku v jedné chudší čtvrti. V předním pokoji prodával nějaký muž koberce a rohože.
"Kelva je doma?" zeptal se otec.
"Ano, pane, je vzadu," utrousil muž.
Ženu, která v rohu tmavé místnosti pletla rohož, obklopená pěti dětmi ve věku od deseti do takových dvou let, jsem nepoznal. Nebylo divu. Naposledy jsem ji viděl před třinácti lety a to jsem byl malý kluk. Věděl jsem jen, že byla velice laskavá a jmenovala se Kelva.
"Přivedl jsem ti někoho ukázat, Kelvo," oznámil otec.
Zvedla se ze sedátka a odložila nedopletenou rohož.
"To je váš nový panoš, můj pane?" zeptala se opatrně.
"Ne, Kelvo. Tohle je Jafri. Náš syn," odpověděl měkce.
Rozhostilo se ticho. Najednou jsem nevěděl, kam s očima. Nejistě jsem se zavrtěl.
"Vyrostl jsi," zašeptala nakonec.
"Kupodivu," zamumlal jsem a vzápětí jsem se zlobil sám na sebe a na svojí neomalenost. Matka se ale zasmála.
"Tohle máš po mně. Taky jsem bývala co na srdci, to na jazyku."
Opět ticho. Nikdo nevěděl, co říct.
"Tohle jsou... moji sourozenci?" zeptal jsem se nakonec a ukázal jsem na děti kolem.
"Napůl, samozřejmě. Tohle je Zara a Belgion a Murrai a Lycva a Pelin," představila mi matka mé bratry a sestry. Pokývl jsem ji na pozdrav a znovu zavládlo rozpačité ticho.
Nakonec se otci a matce podařilo navázat strojený, rozpačitý rozhovor a zdrželi jsme se skoro hodinu. Nikdo po mně nežádal, abych mluvil, takže jsem je mohl pozorovat. Necítil jsem skoro nic. Matka byla nesmírně vzdálená a pro mě skoro cizí. Jejího manžela jsem neznal, ale bylo jen přirozené, že si po mém odchodu nějakého našla. Uvažoval jsem, jestli mu přiznala, že má syna.
Všiml jsem si, že se jí šaty na břiše nepatrně vzdouvají - čekala další dítě. Budu mít dalšího sourozence. Nechávalo mě to chladným. Moje rodina byli Tillan a Rien a Irlion a Akian a všichni chlapci z Dagartu. Měl jsem otce. Matka do mého života už nepatřila.
"Dávej na sebe pozor, Jafri," zašeptala mi do ucha, když mě objala na rozloučenou. "A snaž se být stejně dobrý člověk, jako je tvůj otec."
Už jsem ji nikdy nespatřil. Zemřela při předčasném porodu o několik měsíců později a mého nejmladšího sourozence vzala s sebou. Mladšího z jejích synů poslal jeho otec do Dagartu, aby se stal Jestřábem. Co se stalo s ostatními, nevím.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jackie Decker Jackie Decker | 22. července 2009 v 7:57 | Reagovat

Tahle kapitola má příchuť smutku a hořkosti, obzvlášť její závěr, tedy setkání s matkou. S Reestenem a jeho povahou jsi mě zklamala a dobře si rozvaž co uděláš s Alfionem, protože ten náfuka se mi líbí :)

Jina se mi děsně líbí jak je Jafri naivní s tou svojí představou o slávě a hrdniství a mohu jen kostatovat - Zase pletichy. Mám pletichaření ráda, obzvlášť ve tvém podání i když těžko říct jestli se ti podaří překonat Operaci Rocolia, ale tak konec konců uvidíme.

Ani zde mi nevadily časové skoky, protože byly plynulé a stálé. Asi neměkl co o daném období říct. Tuším ale že tEď nás už jich tolik nečeká, tak se nechám překvapit...

2 Lomeril Lomeril | 22. července 2009 v 15:45 | Reagovat

Ale jo, časové skoky budou, potřebuji pokrýt dobu nějakých dvaatřiceti let. Ale v téhle povídce pletichy moc nebudou, jen tak trochu a na okraj, je daleko důležitější ta pocitová část.

3 Jackie Decker Jackie Decker | 22. července 2009 v 16:57 | Reagovat

Tak to jo, no uvidíme co bude dál :) Zatím je to takový mix, který ještě nezískal svu pravou tvář a jen se schovává za masky...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama