Fantazie je něco, co si někteří lidé prostě nedovedou představit. (G. Laub)

Část třetí - První setkání s válkou

12. července 2009 v 21:25 | Jafri z Nisie |  Zlomená křídla
ČÁST TŘETÍ - PRVNÍ SETKÁNÍ S VÁLKOU



Otec splnil svůj slib a poslal Akiana a Irliona do Smaragdové oázy. O největší zdroj vody mezi úrodnou půdou Naraley a Pouštními horami se Birlen a Naraley přetahovali snad odjakživa a přirozeně byla Smaragdová oáza i v této válce jedním z hlavních cílů útoku.
Cestovali jsme přes poušť se dvěma dalšími Jestřáby a padesátičlennou jednotkou mužů. Za námi se kodrcaly čtyři vozy zásob, které nás nesnesitelně zpomalovaly. Chtěl jsem už být v bitvě, chtěl jsem bojovat a pomalé tempo, kterým jsme se šinuli na východ, mě přivádělo k šílenství.
Naše cesta vedla pár mil severně od bojové linie a brzy jsme se setkali s prvními známkami skutečné války. Občas kolem nás prosvištěli vojenští poslové, aniž by zpomalili. Rodiny, vyhnané ze svých domovů, utíkaly na sever do bezpečí. V místech, odkud jsme nedávno zahnali Naralejce, jsme viděli vypálené vesnice. Ale ze všeho nejhorší bylo, když jsme den cesty od oázy potkali konvoj raněných, mířící do Nisie.
Za sebou jelo celkem pět vozů, obklopených několika strážnými. Ranění se často mačkali, slyšeli jsme jejich sténání a mumlání. Na prvním voze jeli ti, kteří mohli sedět. Byl tam jeden starý muž, který, když uviděl Tillana a mne, se chraplavě rozesmál.
"Mladí Jestřábi, he? Jen běžte! Nechte se pozabíjet! Tady vnukovi se chtělo do války zrovna jako vám a podívejte se, jak dopadl!"
Vytáhl na nohy chlapce, který seděl vedle něj. Byl mladičký, sotva třináctiletý. V jeho věku jsme ještě seděli bezpečně v Dagartu. Pak stařec chytil jeho obličej a otočil ho tak, abychom viděli chlapcovo zranění.
Kdosi mu usekl ucho. Místo boltce zela jenom pohmožděná díra a polovinu tváře měl zjizvenou a znetvořenou. V chlapcových očích se mísil strach, smutek a zmatek. Nechápal, proč se to stalo zrovna jemu. Připomněl mi Tillana v prvních letech v Dagartu. Taky se takhle díval na svět, jako by se ptal, co udělal tak strašného.
"Jen běžte válčit, pánové! Běžte dál mrzačit nevinné děti! Jen běžte!" zakřičel za námi ještě stařec. To už ale konvoj přejel a my pokračovali v cestě. Nikdo ještě dlouho nepromluvil, dokonce i Irlion ztichl. Všemi to setkání otřáslo. Pochopili jsme, že válka je skutečně blízko a že se v ní nejedná jen o blýskání meči.
Další den jsme konečně přijeli do oázy. Všude vládlo podivné, napjaté ticho. Vjeli jsme na přístupovou cestu ze severu, ale nikoho jsme nepotkali, dokud se zničehonic neobjevili tři vojáci. Vynořili se z příkopu vedle cesty jako duchové a beze slova nám pokynuli. S překvapením jsem poznal starého rytíře Erila a jeho panoše Hakru, který opouštěl Dagart stejný den jako já s Tillanem. Třetí byl také Jestřáb, ale já jsem ho neznal.
Zavedli nás do středu oázy, kde byla kolem studně vybudovaná vesnice. Místní zřejmě utekli před válkou, protože vesnice se změnila ve vojenské ležení. Eril se začal starat o vozy, zatímco druhý Jestřáb nás zavedl do síně největšího domu, kde měli zřízený hlavní stan.
"Rád bych vás nechal po cestě vydechnout, ale čím dřív se seznámíte s naším postavením, tím lépe," začal. "Já se jmenuji Lagadi a jsem společně s Erilem velitelem Smaragdové oázy. Tady," ukázal na velkou mapu rozloženou na stole, "vidíte, jak na tom jsme. Naralejci jsou rozložení na jihu a na východě. Každým dnem se snaží rozvinout své obklíčení i na severovýchod a sever oázy, ale zatím jim v tom bráníme. Mají problémy s vodou a jídlem, ale bohužel nejsme schopni jim odříznout zásobování úplně, na to bychom se museli dostat za jejich linie. Teď zrovna čekají na další zásobovací vozy, takže máme na den, dva klid, ale nejspíš se schyluje k velkému útoku, protože zbrojí a přeskupují se jako diví. Myslíme, že chtějí získat tyhle dvě studny," ukázal na mapě dvě tečky na jihovýchodě a jihu oázy. "Jsou sice malé a určitě z nich nenapojí ani polovinu svojí síly, ale trochu vody navíc rozhodně neuškodí. Zatím je sledujeme ve dne v noci a čekáme. To je asi všechno. Nějaké otázky?"
"Co počty? Kolik je nás, kolik je jich?" nadhodil Akian to, co nejspíš trápilo většinu z nás.
"Poslední šarvátka nedopadla dobře. Sice jsme je odrazili, ale s velkými ztrátami. I s těmi muži, které jste přivedli, je tady dohromady dvě stě bojeschopných vojáků. Oni jich mají víc," odpověděl Lagadi neochotně.
"Kolik víc?" přitlačil na něj Irlion.
"Hodně ztratili v posledním střetu. Teď už jich bude jenom něco přes čtyři sta," sklopil Lagadi hlavu.
"Čtyři sta?" vyrazil ze sebe Irlion nevěřícně. "Chcete mi říct, že stojíme proti dvojnásobné přesile?"
"Mají hlad a žízeň. Dokud jsou v poušti, je velký počet spíš nevýhodou. Proto zaútočí brzy. Musí. Pokud nezískají oázu během příštích dvou týdnů, nebudou tu moct zůstávat."
"Takže dvojnásobná přesila, která je ještě k tomu zoufalá? U všech orlů východu, Lagadi, jak jim chcete odolat?" zašeptal Akian.
"Jak to půjde. Máme obranné valy, sice je nezastaví, ale s trochou štěstí aspoň zdrží. Máme čerstvé muže, to Naralejcům chybí. Dokážeme to. Stačí vydržet už jen pár týdnů," přesvědčoval nás Lagadi, ale zdálo se, že přesvědčuje hlavně sám sebe.
Všiml jsem si pohledu, který po sobě Irlion a Akian vrhli. Vyzařovalo z nich všechno, co jsem sám cítil: strach, zklamání, nejistota a nedůvěra. Jak se to mohlo stát? Ale věřil jsem, že Smaragdovou oázu udržíme, protože oni byli Jestřábové. Kdyby moji důvěru zklamali oni, nemohl bych věřit už nikomu.
Nepříjemné ticho přerušil opět Lagadi.
"Pošlu někoho, aby vám ukázal vaše místa k přespání. Bohužel už dnes musí někteří z vás dostat služby, ale dozvíte se včas, co dělat."
My jsme dostali malý domek kousek od středu vesnice. Sdíleli jsme ho ještě s Akianem a Tillanem a třemi důstojníky z obyčejného vojska. Na Irliona vyšla druhá noční služba a tak mě uprostřed noci vzbudil Hakra, který měl s Erilem službu před námi. Probudil jsem Irliona, pomohl mu navléknout se do lehké kroužkové zbroje a vyšli jsme ven.
V noci bylo na poušti nezvykle chladno, takže jsme nelitovali, že jsme si vzali pláště. V hlavním stanu na nás čekal vyčerpaný Eril, který se sotva zmohl na to, aby nám popřál klidnou službu, a odpotácel se do postele. Irlion si ověřil, že je všechno v pořádku a pak jsme si sedli do rohu místnosti a snažili jsme se neusnout. Brzy jsme si začali krátit čas hrou v kostky, ale byli jsme roztržití a moc nám to nešlo. Po svítání jsem konečně mohl dojít vzbudit Tillana, který měl s Akianem držet dopolední službu v hlavním stanu. Já a Irlion jsme si šli lehnout, ale kýžený odpočinek nám nakonec dopřán nebyl.
Probudili nás dvě hodiny před polednem - byl to Tillan, který do našeho baráku vletěl jako velké voda.
"Chystají se zaútočit! Všichni Jestřábi se mají co nejrychleji připravit a sejít se v hlavním stanu!" zakřičel a zmizel.
Okamžitě jsem vyskočil a začal jsem pomáhat Irlionovi s výstrojí. Nemohl jsem si nevšimnout, že se celý třese.
"Není vám dobře, pane?" zeptal jsem se nakonec, když jsem zapínal přezky na jeho brnění.
"Mám strach, Jafri. Ještě nikdy jsem nikoho nezabil. Ještě nikdy jsem ani nebyl v opravdovém boji. Je to směšné, viď? Sedm let Jestřábem a čeká mě teprve první bitva. Jsem vyděšený jako malý kluk," řekl tiše.
Mluvil pravdu. Překvapilo mě, že se nikdy nedostal do žádného boje, ale když jsem si vzpomněl, jaký klid byl ty tři roky na severu, nedělalo mi potíže uvěřit mu. Neměl příležitost přičichnout si k zabíjení. A teď se toho děsil. Začal jsem chápat, proč otec nechtěl, abych sloužil zrovna u Irliona. Sice jsem mu rozuměl, ale přistihl jsem se, že utěšuji já jeho a ne naopak, jak by to mělo být.
"Bude to v pořádku, pane. Dostaneme se z toho, všichni. Brzy bude tahle válka za námi a pak se vrátíme na nějaké klidné místo, kde nejhorší starostí bude otázka, co si dát k obědu."
"Kéž bys měl pravdu, Jafri. Kéž bys měl pravdu," zašeptal zasmušile.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jackie Decker Jackie Decker | 22. července 2009 v 8:22 | Reagovat

Jo tak tohle je pěkný. Ta scéna s mužem na voze se mi moc líbila, byla taková opravdová. I popsání bojové situace se mi líbilo. Bylo rychlé a výstižné. ačkoliv po Jestřábocvi a lilii už mě trochu unavuje číst o tom, jak mají tvoji hrdinové v každém boji menšinu a jsou v nevýhodné situaci. Připomíná mi to americké filmy :D. Jako já chápu, že třeba pro napětí a tak je to důležité, ale prostě mi přijde že takhle je to v každé povídce, kde se píše o bitvách... :)

2 Jackie Decker Jackie Decker | 22. července 2009 v 8:24 | Reagovat

Jo a málem bych zapomněla... Děsně se mi líbil ten konec jak se Irlion přiznal, že ještě nikdy nebyl v boji. Obrovksy tím asi klesl v Jafriho očích, ale ten ještě nemá moc čas si to uvědomit když je čeká boj. Zase na druhou stranu je právě první společný boj může hodně sblížit už jen pro toto sdílené skoro tajemství...

3 Lomeril Lomeril | 22. července 2009 v 15:46 | Reagovat

Njn, jenomže někdo v menšině být musí, že? Počkej si na další část :-)

4 Jackie Decker Jackie Decker | 22. července 2009 v 16:58 | Reagovat

Nikdo nemusí být v menšině? Proč by nemohly být síly vyrovnané?

5 Lomeril Lomeril | 23. července 2009 v 9:52 | Reagovat

No, to taky budou. Někdy... Možná... :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama