Fantazie je něco, co si někteří lidé prostě nedovedou představit. (G. Laub)

Část desátá - Ostrov Shay

21. srpna 2009 v 20:47 | Lomeril |  Zlomená křídla
ČÁST DESÁTÁ - OSTROV SHAY


Shay... jméno, které dodnes vyslovuji s bolestí. Vypadal tak poklidně, když někde za ním zapadalo slunce a barvilo bílé zdi tamního paláce do ruda. Princezna vydechla úžasem, když ho viděla. Rocolové si vždycky potrpěli na krásné věci a palác Shay byl skutečným skvostem. Obklopený palmami, pomerančovníky, citrónovníky, fíkovníky a granátovníky působil jako z nějaké pověsti o Zlatém lidu. Tento dojem ještě umocňovalo několik pávů, kteří se procházeli po zahradě. Byl to skutečný domov pro princeznu.
Po první večeři v našem novém domově se Tillan, který nikdy naralejštinu dobře neovládal, vytratil, aby zajistil ozbrojené stráže. Já jsem se ujal příjemnější povinnosti bavit princeznu. Společně jsme vyšli na terasu s výhledem na moře.
"Líbí se vám ostrov, Výsosti?" začal jsem zdvořilou konverzaci.
"Mohli bychom alespoň v soukromí odložit tu formálnost? Jste jediným, koho v této zemi mohu zvát přítelem. Jafri, mohl byste mě považovat za svou sestru?" požádala mě.
Otec chtěl, abych jí byl bratrem a ona mi můj úkol až příliš zjednodušovala. Usmál jsem se na ni.
"Jak si přejete, Výsosti," odpověděl jsem.
Zasmála se a jiskřičky v jejích očích jako by se ještě víc rozzářily.
"Jsem tvá sestra, Jafri. Když jsme sami, oslovuj mě Nyarelo nebo Nyo. Tak mi říkával bratr," povzdechla si nad vzpomínkou.
"Tak tedy, jak se ti líbí ostrov, Nyarelo?" zeptal jsem se znovu. Tehdy bylo tak nezvyklé, vyslovovat její jméno.
Znovu se zasmála a pak jsme se zapovídali, dokud nebyl čas jít spát. Na chvíli se k nám připojil Tillan a i jeho Nyarela požádala, aby jí byl bratrem. Přijal poněkud zdráhavěji než já, ale přijal.
Brzy přišly zprávy z pevniny. Válkychtivá strana v Naraley přebrala moc a držela v zajetí jejich vlastního krále. Znovu vypukly boje a z Nyarely se stalo naše rukojmí.
Samozřejmě jsem jí to musel oznámit já. Bál jsem, že když se její postavení tak zásadně změnilo, rozpadne se i naše křehké počínající přátelství, ale moje obavy se ukázaly jako zbytečné. Přijala tu zprávu klidně.
"Dokud se o mne budete starat ty a Tillan, nebojím se," řekla mi.
Tak začalo kupodivu jedno z nejšťastnějších období mého života. Na Shay jsme byli daleko od války a jejího trápení. Nyarela byla hravá a veselá a snadno se s ní zapomínalo na okolní svět. Tolik se lišila ode všech žen, které jsem dosud poznal! Některé byly něžné a mateřské jako Porconia, jiné vášnivé a vyzývavé, další skromné a poslušné, ale žádná z těch, které chodily po vojenských táborech, neměla Nyarelinu dětskou upřímnost a žádná nebyla tak důvěřivá.
Brzy jsme si rozvinuli skutečně sourozenecký vztah. Tu jsem jí půjčil plášť, když na naší tradiční večerní procházce po terase foukal příliš chladný vítr, pak mi zase ona převázala uspokojivě se hojící ránu. Takovéhle drobnosti, kterých se nahromadily desítky, nám zpříjemňovaly pobyt na Shay, kde pro mne málokdy existovalo něco jiného než ona. Tillan mě před touto důvěrností několikrát varoval, ale nebral jsem ho vážně. Samozřejmě, že jsme spolu nemohli nic mít, to jsem věděl i bez něj. Ale já jsem ji nechtěl tak, jako ty ostatní. Nyarelu jsem toužil chránit, představa, že by jí někdo ublížil, se nedala snést. Skutečně jsem se cítil spíš jako její bratr. Vidět ji šťastnou, veselou a v bezpečí mi stačilo. Nechápal jsem to jako lásku, o které mluvil Tillan.
Jenomže Nyarela začala po několika týdnech smutnět a vyhledávat samotu. Nechápal jsem to, ale přičítal jsem to nejisté budoucnosti a stesku po domově. Občas na svůj smutek na chvíli zapomněla a několik dní se smála a byla veselá, jenomže splín se vždycky vrátil. Kdykoliv jsem se jí zeptal na důvod, jen zavrtěla hlavou a v očích se jí zaleskly potlačované slzy.
Jednoho dne si Nyarela vymyslela, že si chce pozvat hudebníky. Obstaral jsem to s radostí i přes Tillanovy námitky, protože jsem doufal, že to zažene její chmury. Když přijeli, seděli jsme dlouho do noci v hlavním sále paláce a tančili jsme. Já jsem samozřejmě většinou tančil s ní, i když několikrát vytáhla i Tillana. S ním se ale moc nepobavila, protože byl příliš nesvůj z množství neznámých lidí v paláci, a neuklidnil se, dokud jsme je další den ráno zase všechny neposlali domů.
Na náladě mu nepřidalo ani to, když Nyarela nepřišla k snídani. Po čtvrt hodině mě donutil, abych ji šel vzbudit. Protestoval jsem, že není vhodné, abych vstupoval do komnat dámy, ale Tillan prohlásil, že on je tady kvůli princeznině bezpečnosti a ne etiketě.
Zaklepal jsem a vklouzl jsem do jejího pokoje. Škvírami mezi okenicemi do místnosti pronikalo trochu světla, stejně jako dveřmi, které jsem nechal otevřené. Kolem postele měla zatažené průsvitné bílé záclony a sama ležela v krémové noční košili mezi poduškami a tvrdě spala.
Zastavil jsem se, neschopný od ní odtrhnout oči. Tvářila se velice vážně, tak vážně, že jsem si uvědomil, že skutečně není dítě. Náhle se ze snu zamračila a po obličeji jí přeběhl výraz bolesti, který se přes den snažila skrývat. Ta bolest byla skutečná a hluboká, dokonale dospělá, samý kořen jejích smutných nálad. Rychle se vytratila, ale já jsem ji viděl stále.
Neodvážil jsem se roztáhnout záclony, za kterými vypadala jako víla z pohádky, snad ze strachu, že zmizí, když se příliš přiblížím. Otevřel jsem okenice a nechal na ni dopadnout sluneční světlo. Převalila se, zamručela a pak se rozespale posadila.
"Je čas vstát, princezno," řekl jsem.
Vrhla po mně vystrašený a zmatený pohled, ve kterém se odrážela bolest z jejího snu. Já jsem ale odešel z pokoje. Když jsem procházel jídelnou, jen jsem na Tillana štěknul něco ve smyslu, že princezna už brzy přijde, a vyšel jsem z paláce.

Usadil jsem se na kameni v malé zátočině a pohroužil jsem se sám do sebe. Pamatoval jsem si, že na mne čeká nějaká práce, ale ani jsem se nesnažil vzpomenout si, co to bylo. Sobecky jsem se soustředil na své vlastní pocity, které jsem se snažil rozluštit.
Tiché vzdychání vln a slaný vítr mi pročišťovali hlavu a pomáhali mi utříbit si myšlenky. Jediné, co naznačovalo, že čas plyne dál, bylo pozvolna rostoucí horko. Dvakrát nebo třikrát mě vylekal skřek páva z paláce, zatímco papoušky jsem už dávno nevnímal. Vlastně jsem kromě sebe sama vnímal máloco.
Svíral mě strach a ani jsem nevěděl, z čeho. Bál jsem se, že nakonec můj cit k Nyarele přece jen přerostl bratrskou lásku, a ten strach mě donutil oslovit ji princezno. Bál jsem se, že nakonec dojde k nějaké dohodě a Nyarelu odvezou někam, kde už ji nikdy neuvidím, nebo hůř, někam, kde mi bude denně na očích, blízká, ale nedostupná. Bál jsem se, že někdo uspěje při pokusu zabít ji. Ale ze všeho nejvíc mě děsila bolest, kterou jsem viděl v jejích očích.

Do paláce jsem se vrátil až kolem poledne. Tillan na mě už netrpělivě čekal, protože jsem mu slíbil pomoc při prohledávání paláce. Chtěli jsme se ujistit, jestli se některý z hudebníků neschoval uvnitř a nečeká na svoji příležitost dostat se k princezně. Kdyby tam tehdy někdo takový byl, já bych ho nenašel. Před očima se mi příliš živě vznášel obraz Nyarelina obličeje, když mě uviděla po probuzení, a nebyl jsem schopen myslet na nic jiného.
Celý den jsem ji neviděl a myslím, že se mi vyhýbala. Večeři si nechala přinést do pokoje.
"Musíš jít za ní," řekl Tillan. Neptal jsem se, jak poznal, o co jde. Vlastně mi ani nepřipadalo divné, že tuší moje pocity. Vyrůstali jsme jako bratři a znali jsme jeden druhého skoro stejně dobře jako sebe. Nebo jsem si to alespoň myslel.
"Tím to ještě zhorším," odpověděl jsem zoufale.
"Je to jako když tě zasáhne šíp. Musíš ho vytrhnout z rány, i když to bolí, protože jinak se neuzdravíš. Zašli jste příliš daleko. Jdi za ní a požádej ji, ať tě propustí. Někdo jiný se o ni postará stejně dobře a s menší bolestí. Musíš odejít, dokud to dokážeš," naléhal na mě.
Jenomže já nemohl odejít. Slíbil jsem otci, že Nyarele budu bratrem a přítelem, a to jsem hodlal splnit. Budeme to oba muset překonat.

Nemusel jsem chodit za ní. Přišla na terasu, jak jsem čekal. Byla bledá a smutná, až mi to rvalo srdce. Opřela se o kamenné zábradlí a já se opřel vedle ní. Pozorovali jsme západ slunce a dlouho jsme stáli beze slova.
"Budu muset odejít," donutil jsem se vyslovit.
"Ne!" vykřikla a otočila se ke mně. V jejím obličeji se znovu objevila bolest. "Nudíš se tu, viď? Chceš jít do války. Chápu to..." dodala tišeji.
"Ne, o to nejde. Já jen... dostal jsem za úkol zajistit, abys tu byla spokojená, a ukázalo se, že je to nad mé síly," přiznal jsem.
"Tak tu zůstanu bez ochrany. Nikoho jiného nepřijmu," našpulila trucovitě rty.
"Jsi rukojmí. Nikdo se tě nebude ptát," odtušil jsem hořce.
Chytila mě za ruce a donutila mě podívat se jí do očí. Měla slzy na krajíčku.
"Jafri, já tě prosím, abys neodcházel. Nedokážu být sama mezi tolika cizími lidmi. Prosím, buď se mnou ještě chvilku," zašeptala.
A pak se pomaličku rozplakala. Nevydržel jsem to a přitáhl jsem si ji do náruče. Nechal jsem ji plakat, objímal jsem ji a hladil po vlasech.
"Neboj se. Jsem tady, neplač. Budu tady tak dlouho, dokud to jen půjde," uklidňoval jsem ji.
Na terase se objevil Tillan, ale přiložil jsem si prst na ústa a on zase vycouval. I tak jsem ale viděl jeho nesouhlasný výraz. Nezajímalo mě to. Nyarela ležela v mém objetí a na ničem jiném v tu chvíli nezáleželo.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama