Fantazie je něco, co si někteří lidé prostě nedovedou představit. (G. Laub)

Část jedenáctá - Hořký konec

28. srpna 2009 v 22:01 | Jafri z Nisie |  Zlomená křídla
ČÁST JEDENÁCTÁ - HOŘKÝ KONEC


Od té chvíle se náš vztah s Nyarelou změnil. Upustili jsme ode všech dětinskostí, ale svým způsobem jsme si byli bližší. Málokdy jsme se někam hnuli jeden bez druhého. Tillan mě neustále napomínal, ale já jsem jí nedokázal odolat. Potřebovali jsme se navzájem a on s tím nemohl nic udělat.
Nějakou dobu čas plynul nezvykle poklidně. Svět se opět vzdálil a i když už jsme se nemohli vrátit do radosti prvních dnů na Shay, alespoň jsme byli spolu. I přes neustálý strach a vědomí, že těch pár šťastných chvil brzy nebude víc než vzpomínkou, jsme se snažili chovat se, jako by se nic nedělo a my byli jen dva obyčejní lidé, kteří v sobě našli porozumění, a s nikdy nevyslovenými obavami jsme vyhlíželi chvíli, kdy nás roztrhnou.
Samozřejmě, že to nemohlo trvat dlouho. Jednoho dne, asi sedm, možná osm měsíců po našem příjezdu na Shay, k Nyarele těsně před večeří uvedli posla od otce.
"Má paní, je mým úkolem oznámit vám, že zítra ráno připluje na ostrov kapitán Jestřábů," pronesl.
"Proč?" zeptala se Nyarela.
"Myslím, že vás chce odvézt na bezpečnější místo, kde vám nabídne lepší ochranu i rozmanitější společnost. Ale důvody vám jistě zítra vysvětlí osobně," odpověděl posel.
Nyarela po mně vrhla vyděšený a bezradný pohled. Posel naštěstí v přítomnosti princezny klečel se skloněnou hlavou, takže si toho nevšiml. Musel jsem si připomenout, jak přimět jazyk k řeči.
"Jistě. Budeme připraveni a splníme všechny rozkazy tvého pána," řekl jsem.
Neměl jsem jinou možnost, ale Nyarela se tvářila, jako bych jí právě vrazil nůž do zad. Rychle se zvedla, zamumlala něco na svou omluvu a zmizela z místnosti. Propustil jsem posla a sám jsem se vydal do zátočiny, která se od toho rána po tanci stala mým útočištěm.

Nakonec to tedy přišlo. Museli jsme být rozděleni. Nechal jsem se plně otupit bolestí a všechny myšlenky jsem odložil na později. Zůstal jsem na břehu konejšivého moře, dokud se nesetmělo, teprve pak jsem se pomalu vrátil do paláce. V atriu jsem potkal Tillana, ale prošel jsem kolem něj, aniž bych řekl slovo. I přes svou otupělost jsem si ale všiml, že se tvářil zkroušeně, skoro omluvně, jako by za něco mohl. Noc nepřinesla žádnou úlevu, jen neklidný spánek, ze kterého jsem se často budil. Brzy po svítání jsem vyšel na terasu a ani mě nepřekvapilo, když se ke mně brzy poté připojila Nyarela.
"Nesmíme... nesmíme na sebe zapomenout, Jafri," zašeptala.
"To je jediné, co můžeme udělat. Jestřáb a princezna nesmí, než vzpomínat," odpověděl jsem tiše.
Objala mě úplně stejně jako toho večera, kdy mě prosila, abych s ní zůstal.
"Přála bych si zemřít a nemuset se tady trápit," povzdechla si.
Pustil jsem ji a prudce jsem s ní zatřásl.
"To neříkej, slyšíš? Nikdy!" obořil jsem se na ni. Když se na mne podívala smutnýma, vyplašenýma očima, pokračoval jsem o něco mírněji. "Víš, co prý kdysi řekl Yaln z Albetrau kněžně Malvolině? 'Dokud dýcháme, máme naději.' Naděje a radost je pro živé, Nyo, kdežto pro mrtvé je jen a jen smrt."
Tehdy jsem ji poprvé a naposledy oslovil Nyo. Snad to způsobilo to oslovení, snad přirovnání nás dvou k Yalnovi a Malvolině, snad to, že jsme si byli tělesně nejblíže od toho objetí při západu slunce. Oběma námi projela jakási jiskra. Položila mi ruku na tvář.
"Jen jedinkrát... prosím," zašeptala.
"Nesmíme," odpověděl jsem jí.
"To je mi jedno. Prosím," naléhala tichounce.
Vymanil jsem se z jejího objetí a udělal jsem krok zpět. Nesměli jsme. Jakkoliv jsme chtěli, nesměli jsme. Zavrtěl jsem hlavou. V očích se jí objevily slzy. Zaťala pěsti a sevřela rty. Nadechla se, jako by chtěla něco říct, ale nedokázala to. Zavřela oči a když je znovu otevřela, na tváře jí skanuly dvě slzy. Její obličej byl zkřivený bolestí.
Pak se otočila a utekla do domu. Nevím, jestli věděla, jak moc mi kvůli tomu krvácelo srdce.

Přijeli v poledne. Otec, doprovázený Reestenem, Alfionem a Rienem. Rien nedokázal vypátrat muže, který na Nyu zaútočil, ale byli si jistí, že zmizel někam do Naraley. Otec vypadal nezdravě a dozvěděl jsem se, že byl nedávno raněn. Mračil se a pozdravil mě velice chladně. Žádal rozhovor s Nyou, u kterého jsem nesměl být přítomen, ale čekalo mě mé vlastní setkání s ním. Sešli jsme se na terase.
"Dozvěděl jsem se, že se pokoušíš svést princeznu," vypálil rovnou.
Vytřeštil jsem na něj oči. Nikdo nevěděl, jak hluboký je náš vztah. Skrývali jsme se, jak to jen šlo. Dokonce ani služebnictvo na Shay nemělo víc než tušení. Jediný, kdo znal pravý stav věcí byl...
"Tillan!" vykřikl jsem. "On vám psal!"
Tak proto se celý den tvářil tak omluvně, provinile. Zradil nás. Rozhodl se, že si zahraje na lékaře sám a vytrhne šípy z našich ran. Z otcovy tváře jsem vyčetl, že jsem uhodl. Ale přesto - nějaká malá část mé duše tomu odmítala uvěřit.
Otec mi ale nedal čas přemýšlet o Tillanovi. Když jsem jeho obvinění nepopřel, okamžitě zaútočil.
"Jak ses mohl opovážit?! Po tom všem, co jsem ti umožnil! Připravil jsem ti cestu k jednomu z nejvýhodnějších spojenců a ty se chováš jako jelen v říji! Říkal jsem ti, aby ses stal jejím bratrem, ne milencem!" vybuchl otec.
"K ničemu nedošlo! Splnil jsem vaše rozkazy, pane! Nemáte důvod být se mnou nespokojen!" ohradil jsem se zuřivě.
"Tak proč cítil Tillan potřebu napsat mi o tom?!"
Sklonil jsem hlavu. Nechápal jsem jeho zradu. Nesouhlasil se mnou, to ano, ale nikdy bych neřekl, že by mě zradil.
"Zklamal jsi, Jafri. Čekal jsem od tebe víc," otočil se k odchodu.
Nedokázal jsem říct slovo.
Ještě se zastavil ve dveřích.
"Odpoledne odplouváme i s princeznou. Očekávám, že nás přijdeš vyprovodit k lodi," oznámil. Ani nepočkal na odpověď.

Nedokážu popsat, co jsem tehdy cítil. Snad to bylo zklamání, možná znechucení nebo osamělost... kdo ví? Já ne. Ale snést to vyžadovalo všechny mé síly a popsat to je ještě těžší. Moje slova na to nestačí. Odešel jsem do své zátočinky a vrátil jsem se, až když byl čas rozloučit se s nimi.
Zastavil jsem už u brány a čekal jsem. Brzy se vynořili z paláce. Nya kráčela mezi otcem a Reestenem, ale nepodíval jsem se jí do očí. Byl jsem na to příliš velký zbabělec.
Otec šel po její pravici a ve tváři měl naprosto kamenný výraz. Nevěnoval mi jediný pohled. Zato Reesten mě sledoval s jistou vítězoslávou, ale já jsem se cítil tak mizerně, že jsem ho za to ani nedokázal nenávidět.
Tillan se neochotně šoural za nimi s pohledem zavrtaným do země. Projel mnou slabý záchvěv uspokojení. Zdálo se, že lituje toho, co udělal. Přál jsem si, aby za to trpěl ještě hodně dlouho, aby se užíral výčitkami až do smrti.
Ale žádná nenávist nemohla být silnější než ta, kterou jsem pocítil k sobě, když jsem se konečně odvážil podívat se jí do tváře.
Na první pohled se nic nedělo. Nasadila dokonale klidnou a důstojnou masku, ale já ji dokázal prohlédnout. Možná jsem byl jediný, kdo to dokázal. Skrývala strach, nejistotu, zklamání a bolest. A já jsem byl příčinnou toho všeho.
V tu chvíli jsem zatoužil vrátit se do toho dne, kdy jsem ji držel v náručí na terase, a zastavit čas v té chvíli.
Nyarelo...
Nyarelo...

Nedokázal jsem od ní odtrhnout oči, a proto jsem viděl překvapení a úlek, když sebou tak nějak zvláštně škubla. Tvář se jí zkroutila novou bolestí. Zlomila se v pase a sevřela si břicho. Začala padat k zemi. Otec i Reesten se natáhli, aby ji zachytili. O zlomek vteřiny později mi došlo, proč.
Z břicha jí trčela šipka z kuše.
Vzápětí nějaká postava na druhé straně brány cosi odhodila a dala se na útěk. Stál jsem k útočníkovi nejblíž. V tu chvíli dlouholetý výcvik válečníka a pud převládl nad zdravým rozumem. Dohonil jsem ho několika skoky a bez rozmýšlení ho zabil. Měl jsem ho nechat naživu, abychom ho mohli vyslechnout, ale nedokázal jsem to. Ublížil Nye a za to jsem znal jediný trest. Jakmile byl útočník mrtvý, běžel jsem k ní jako šílený.
Otec a Rien už ji odnášeli dovnitř, zatímco ostatní Jestřábi se pod Reestenovým velením vydali pročesávat okolí. Nebyla při vědomí. Když jsem uviděl její popelavý obličej, musel jsem potlačit výkřik. Ležela velice nehybně. Okamžitě se seběhli tři ošetřovatelé a sklonili se nad ní.
Teď, když mi ji zakrývali ti, kteří se ji snažili zachránit, jsem si vzpomněl, kde jsem viděl takovou nehybnost, takový popelavý obličej.
Viděl jsem ho dokonce dvakrát.
Po prvé v den, kdy zemřel Hakra.
Po druhé v den, kdy zemřel Irlion.
Mezi ošetřovateli projelo jakési zachvění a horečnatě zrychlili svou práci. Pak na dobu jednoho úderu srdce všichni ztuhli jako sochy, ale znovu se nad ní sklonili.
O chviličku později se narovnali a otočili se k otci. V očích měli strach.
Nemuseli říkat, co se stalo. Věděl jsem to i bez nich.
Cítil jsem, že tam už není.
Otočil jsem se a uviděl jsem otce a Tillana. I v jejich tvářích se zračila hrůza. Náhle jsem si uvědomil, že to všechno zavinili oni. Kdyby se nepletli do věcí, do kterých jim nic není, nepřivezli by toho vraha, který musel být schovaný v otcově lodi, a Nya by byla naživu. Nenávist se ve mně vzedmula jako příliv, stejně nevyzpytatelná a neovladatelná, a bičovala moje nitro jako vlny bičují pobřeží.
Vstal jsem a chvíli jsem bojoval s náhlou touhou je oba zabít, zmrzačit nebo alespoň zbít. Tillan vzhlédl a když mě uviděl, proměnil se jeho obličej v masku čiročiré hrůzy. Nevím, jak jsem v tu chvíli vypadal, ale nejspíš strašně.
V návalu zoufalého vzteku jsem si z ramen strhl oranžový plášť. Byl to znak toho, že jsem Jestřáb, znak všeho, co tvořilo můj život, co mě přivedlo k ní, a všeho, co mě od ní oddělilo. Měl jsem pocit, že je z olova. Ztěžkl všemi těmi povinnostmi a pravidly, které jsem musel celý život dodržovat.
Ale s tím byl konec.
Odmítal jsem ohýbat hřbet a dělat jen to, co se mi řekne. Toužil jsem po svobodě, roztáhnout křídla a letět. Nikdo se mě nikdy neptal, jestli chci žít život, který mi vybrali. Dobrá. V tom případě se nesmí divit, když s díky odmítnu.
Nebo možná i bez díků.
Uvědomil jsem si, že svůj plášť křečovitě svírám. Mrštil jsem jím na zem, otočil jsem se a odešel jsem. Neodcházel jsem jen z místnosti. Odcházel jsem od Jestřábů.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama