Fantazie je něco, co si někteří lidé prostě nedovedou představit. (G. Laub)

Část sedmá - Konec příměří

15. srpna 2009 v 21:10 | Lomeril |  Zlomená křídla
ČÁST SEDMÁ - KONEC PŘÍMĚŘÍ


Celé příměří jsme s Irlionem strávili v Giar-ben. Otec musel promluvit s Reestenem, protože se začal chovat o něco méně povýšeně. Bylo sice znát, že k nám nechová nijak vřelé pocity, ale ovládal se. Vzal jsem si z něj příklad, přesně jak otec chtěl, a už nikdy jsem nedal najevo svou nechuť vůči nim. Ovšem moje přátelství s Irlionem se ještě utužilo. Dřív jsem byl spíš poskok, ale jak se přibližovala chvíle, kdy ho budu muset opustit, choval se ke mně čím dál tím víc jako rovný k rovnému. A v Giar-ben jsme byli jediní Jestřábi, samozřejmě kromě Reestena a Alfiona. Nevím, jestli nás spojila osamocenost na tom místě, nebo společná nechuť k našemu veliteli, ale v Giar-ben jsem ve svém pánovi našel skutečného přítele, stejně dobrého jako Rien a Tillan.
Nedlouho před koncem příměří nás otec odvolal do Nisie, kde od začátku války sídlil král. Jako důvod udal, že potřebuje Irliona. Ani jeden z nás tomu nevěřil. Oba jsme věděli, že jsem to já, koho chce u sebe.
S úlevou jsem opustil Giar-ben, Reestena a Alfiona a brzy jsme přijeli do Nisie, mého rodného města. Právě včas - sotva jsme dorazili, bylo nám oznámeno, že ten večer se koná slavnostní přijetí kapitánova panoše mezi rytíře. Nemělo mě to překvapit, ale pořád jsem před sebou viděl Riena jako malého kluka, se kterým jsem se loučil v Dagartu. Ale hlavně jsem si uvědomil, že za pouhý rok se rytířem stanu i já.
Byl to zvláštní pocit. Budu si moct vybrat vlastního koně z nejlepších birlenských chovů, dostanu vlastní meč a budu posílán za vlastními úkoly. Nedokázal jsem si sám sebe představit v plášti barvy ohně.
A tak ten večer prošel Rien na nádvoří nisijských kasáren špalírem všech přítomných rytířů a symbolicky vhodil svůj modrý plášť panoše do ohně. Pak pronesl přísahu věrnosti a přijal z otcových rukou meč a oranžový plášť. Nakonec v záři plamenů pozvedl meč na pozdrav ostatním Jestřábům a všichni rytíři pozvedli své meče v odpověď. Můj přítel Rien se tak stal jedním z nich.
Bylo mi líto, že tam nemohli být Akian a Tillan, ale ti připravovali svoji svěřenou oázu na válku. S Rienem, který mě hned další den přišel navštívit, jsme na ně vzpomínali.
"Nejspíš se uvidíte ve válce. Kapitán je chce zavolat a poslat na jejich místo někoho jiného - nejspíš nějakého dosluhujícího rytíře," ujistil mě Rien.
Znovu jsem si prohlédl jeho nový plášť.
"Je to hrozně zvláštní," řekl jsem.
"Mně už to ani nepřipadá. S kapitánem člověk začne spoustu věcí vidět úplně jinak," odpověděl.
"Jak to myslíš?"
"Svěřil mi... několik tajemství. Například svoje záměry s tebou. Myslím, že s ním souhlasím. Samozřejmě mě trochu mrzí, že si nevybral mě, ale je přirozené, že tebe tam uvidí raději," poznamenal.
"Riene, jak já bych si přál, aby si vybral tebe! Vypadáš daleko víc jako kapitán," povzdechl jsem si.
Nelichotil jsem mu. Otec na něj za ta léta přenesl něco ze své osobnosti, takže Rien teď působil skoro stejně důstojně jako on. Ale on se jen zasmál.
"Vybral si tebe a z dobrých důvodů. Důstojné vystupování není všechno. Musíš vidět za úsměvy a vnější zdání. Kapitán tohle umí a vybral si tebe," řekl mi vážně.
Opravdu se změnil. Těžko se věřilo, že je mezi námi věkový rozdíl pouhý rok. Mně to připadalo jako celá generace.

O několik dní později jsme táhli do pevnosti Nas'd'bash, jejíž historie prý sahá až do časů Zlatého národa. Ráno se všichni Jestřábi seřadili na královské přehlídce. Já jsem tam samozřejmě byl také, o krok za Irlionem, když jsem poprvé spatřil krále.
Nebyl starý, ale už ani mladý. V hnědých vlasech a vousech se mu objevovaly první šediny. Ale nesl se podobně jako otec, s autoritou a elegancí, a z očí mu zářilo odhodlání a neústupnost.
Otec s ním procházel kolem řady Jestřábů a zastavili se před Irlionem.
"Slyšel jsem, že máte velice nadaného panoše, rytíři," oslovil ho král.
Srdce mi tlouklo až někde v krku a málem jsem zapomněl dýchat. Samozřejmě to byla otcova práce, ale i tak - ptal se po mně sám král! Irlion mi pokynul rukou dopředu.
"To je on. Jafri," řekl.
Poklekl jsem před králem, jak nás učili.
"Vstaň!" poručil král. "Zajímavý chlapec, jen co je pravda. Počkáme, co se z něho vyklube..." zamumlal a pokračoval dál.
To bylo mé první setkání s někým královské krve.

O čtyři dny později jsme už čekali v Nas'd'bash. Během tažení se k nám připojili Akian a Tillan.Do konce příměří zbývaly sotva dva týdny a naralejský útok přišel podle očekávání dřív. Střetli jsme se pod hradbami Nas'd'bash a všichni jsme se bili, jak nejlépe jsme uměli. Tato bitva pro mě znamenala možná víc než pro jiné. Kvůli Irlionovi.
Tentokrát jsem se držel co nejblíže u něj, takže jsem viděl, když ho zasáhl jeden z naralejských kopiníků. Vrhl jsem se mu na pomoc a útočník zaplatil životem, ale pak jsem měl plné ruce práce, když jsem se snažil dostat Irliona do bezpečí.
"Vrať se do boje!" přesvědčoval mě sípavě. "Běž pomoct ostatním!"
"Ani náhodou, můj pane. Nejdřív vy a pak všechno ostatní. Vy jste moje první povinnost," umlčel jsem ho.
Dodnes nevím, jak se mi podařilo donést ho až k Šedým pannám živého, ale dokázal jsem to. Chtěly ho odnést, ale ještě mě chytil za zápěstí.
"Tvůj otec..." zašeptal. "Drž se blízko otce..."
Pak omdlel a dvě Šedé panny ho převzaly. Já jsem se vrátil do bitvy a bojoval jsem při odražení prvního útoku. Pozdě odpoledne jsme se mohli stáhnout za hradby Nas'd'bash a já jsem se mohl rozeběhnout k Šedým pannám.
Ke svému překvapení jsem tam našel Tillana s vážně poraněnou levou rukou. Jinak byl ale zdravý a při vědomí a když jsem mu pověděl o Irlionovi, hned mě poslal za ním. Našel jsem ho brzy, ještě pořád byl naživu.
Zrovna u něj byla ošetřovatelka.
"Vy jste jeho panoš?" zeptala se.
"Ano. Jak je na tom?"
"Je to zlé. Rána se zaněcuje a bojím se, že začne hnisat. Je příliš velká a příliš hluboká. Má velice malou naději," odpověděla smutně.
Ztrácel jsem ho. Ležel tam vedle mě a umíral. Posadil jsem se na zem vedle něj a držel jsem nad ním hlídku. Cítil jsem to jako svoji povinnost. Po nějaké době se ke mně připojil Akian. Krátce se zeptal na Irlionův stav a když jsem mu zopakoval, co mi řekla ošetřovatelka, posadil se na druhou stranu lůžka a připojil se k mému mlčenlivému bdění.
Asi v polovině noci dostal Irlion horečku. Škubal sebou a volal nějakou ženu, která se jmenovala Lienna. Akian se ho snažil přidržet, aby se ještě víc nezranil. Při jeho doteku se Irlion probral a podíval se mu do tváře.
"Řekni jí, že jsem nechtěl..." zamumlal, než znovu ztratil vědomí.
Potom už ležel tiše. Občas jsem na chvíli usnul, ale vždycky nějaký raněný začal křičet ze spánku nebo se dělo něco jiného a probudilo mě to. Nad ránem se Akian sklonil nad Irlionem. Položil mu ruku na srdce. Pak se sklonil nad jeho ústy a poslouchal, jestli neuslyší dech. Přivolal jednu z Šedých panen, která Irliona prohlédla. Nakonec vzala přikrývku a přetáhla ji Irlionovi přes tvář.
Akian zkřivil obličej, jak se snažil potlačit pláč. Pálily mě oči a měl jsem pocit, jako bych se nemohl nadechnout. Bylo to mnohem horší, než když zemřel Hakra, horší, než když jsem dozvěděl, že je mrtvá má matka. Ani matka ani Hakra mi nebyli tak blízcí jako Irlion.
Irlion mi byl bratrem.
A teď zemřel.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jackie Decker Jackie Decker | 16. srpna 2009 v 21:34 | Reagovat

Takové hodně. Rychlé. vlastně jsi nepopsala ani jedenu z těch událostí nijak detailně. Prostě jakoby prostřihy z nějakého filmu, jako slabé záchvěvy paměti, před vrcholem. ale ta poslední scéna u Irliona byla dokonalá, jen co je pravda. Má to něco do sebe. Irlion byl oficiálně jeho pán, ale stal se jeho přítelem, bratrem, kterého nikdy neměl. Byl mu velice blízský. Ani jeden z jeho dalšíš přátel aťr už Tilan nebo Rien, mu už zdaleka nejsou tak blízscí, protože se vídali jen zřídka. TeDˇse dá říct že v Jafriho životě nastává další důležitý zvrat. Za první takový považuji přijetí za panoše, druhý bal první boj, třetí byla Porconia (nebo jak se jmenovala :D) a čtvrtý je tento.

Vystává tu spoustu dalších otázek, dá se říct. Kdo asi byla Lienna? Irlion vypadal na pěkného sukničkáře, že by si pamatuval právě tuhle ženu? A co mu asi měla odpustit? Co bylo to co nechtěl? Ne, že bych věřila že se odpověď na tuhle otázku dozvíme, ale kdo ví, třeba nám bdue přát štěstí...

Pak je tu samozřejmě ta věc s králem. Jasně, nejspíš je s kapitánem jestřábů hodně za dobře a ten se mu pravděpodobně o svém synovi opravdu zmínil, ale že by ho chtěl král skutečně poznat osobně, ještě dřív než se stane rytířem?

A co vlastně bude s Jafrim teď, když ztratil "pána"? Pamatují Jestřání regule i na tutu variantu? Převezme ho jiný rytíř na poslední rok, který mu zbývá? A pokud ano, kdo to bude? Že by sám kapitán-otec? A pokud ne, bude přijat za rytíře rovnou? Nebo bude muset skládat nějakou zkoušku aby prokázal že je hoden toho aby se stal rytířem už nyní? Nebo bude ponechán jen tak, bude se účastnit bitev a učit se sám ten poslední rok a teprve poté jej povýší? Těžko říct :)

Kapitola je hezká a už se těším na další nářez :)

2 Jackie Decker Jackie Decker | 16. srpna 2009 v 21:44 | Reagovat

Znovu jsem si znovu přečetla prolog a uvědomila si, že Jafri píše tváře které si pamatuje. Otce, Akiana, Tilana, Irliona, nějakou Erucu a Nyarelu, kteoru v prologu oslovoju: "tebe". ale není tu ani zmíňka o Rienovi... Trochu zvláštní, protože tady ho Jafri popisuje dost jako někoho, koho by si pamatoval. Co se asi stalo takového, že Riena v úvodu své knihy zapomněl zmínit? Byly přeci přátelé, ne? Taky nějak opomněl Porconii, přestože pro něj svým způsobem musela být důležitá, ne? Vždyť čekala možná jeho dítě... Jasně, loučil se s ní dost narychlo, dal jí peníze co měl, vypadalo to, že mu na ní dost záleží a že by na ni najednou takhle zapomněl? A kdo asi jsou Eruca a Nyarela? Mnoho a ještě víc otázek :D doufám že se brzy dozvíme odpovědi :)

3 Jackie Decker Jackie Decker | 16. srpna 2009 v 21:45 | Reagovat

Koukám, nějako jsem se rozepsala. Neměj mi to za zlé, Lom, nějak mě to chytlo a tak jsem nad tím začala přemýšlet a protože já: co na srdci to na jazyku, v tomhle případě na klávesnici a prstech, tak ti to tu teď píšu jak nějakej blázen :) snad se nezlobíš :)

4 Lomeril Lomeril | 16. srpna 2009 v 23:07 | Reagovat

V pohodě, já jsem ráda. Většinu odpovědí se dozvíš. Rien a Porconia nejsou zmíněni proto, že se nijak neúčastní té hlavní linie příběhu, kterou chtěl Jafri sepsat.
Jenom Irlion tímto v příběhu končí. Myslela jsem, že Lienna je spíš nějaká jeho příbuzná, původně jsem měla na mysli sestru, ale možná, že to ještě někdy rozvedu, takže si nechávám zadní vrátka.

5 Jackie Decker Jackie Decker | 17. srpna 2009 v 6:32 | Reagovat

Jasně. Tak já právě nevěděla že j tam ještě nějaká linie příběhu, která nebyl zmíněna, nebo které se to týká, když už tro má tolik, na tebe, kapitol :)

Však uvidíš, stejně se těším na další :)

6 Lomeril Lomeril | 17. srpna 2009 v 9:36 | Reagovat

Na mě? Spíš na to, že půvdní plánovaná rozsah bylo 3-5 stran. Tohle je Jafriho příběh a myslím, že se moc nezatěžuje tím, co pro něj nebylo důležité.

7 Jackie Decker Jackie Decker | 17. srpna 2009 v 17:38 | Reagovat

Jasně to já chápu že se nezatěžuje tím co pro něho nebylo důležité :) Jen to z toho nšní moc poznat, co je a co není důležité :D

8 Lomeril Lomeril | 17. srpna 2009 v 20:16 | Reagovat

Víš co, např. Porconie byla důležitá jako první děvče a myslím, že v dětství a dospívání se nechal trochu unést, ale později už je stručnější, hlavně ve chvíli, kdy ho vzpomínky bolí nebo se za ně stydí.

9 Jackie Decker Jackie Decker | 18. srpna 2009 v 7:34 | Reagovat

Jo tak to potom jo :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama