Fantazie je něco, co si někteří lidé prostě nedovedou představit. (G. Laub)

Část šestá - Úděl Jestřába

13. srpna 2009 v 10:01 | Lomeril |  Zlomená křídla
ČÁST ŠESTÁ - ÚDĚL JESTŘÁBA

Já, Rien a Tillan jsme měli být znovu rozděleni. Akiana pověřili velením nad nějakou malou oázou kousek na západ od Smaragdové. Otec se samozřejmě vracel do Nisie ke králi a Irlion se měl stát zástupcem velitele pevnosti na skále Giar-ben na břehu moře. Těšil jsem se, že konečně uvidím moře, ale když jsem se dozvěděl, že naším velitelem v Giar-ben bude Reesten, moje radost poněkud opadla. Podezíral jsem otce, že když už nepřesvědčil Reestena, aby si mě vzal za panoše, nastrčil mě alespoň do jeho blízkosti.
Ve Smaragdové oáze jsme zůstali ještě týden po doručení zprávy o příměří. Pak jsme odjeli do oázy Velká sestra, abychom tam strávili poslední noc, než se vydáme na západ.
Tu noc jsem samozřejmě strávil s Porconií. Zdála se mi nějaká smutná a ráno jsem se jí zeptal, proč.
"Čekám dítě, Jafri. Měla jsem to tušit, samozřejmě, ale bojím se. Co se mnou teď bude?" vzlykla a skryla hlavu v dlaních.
Vyděsila mě tím. Napadal mě jediná otázka.
"Je... je to moje?" vykoktal jsem.
Vyrazila ze sebe něco mezi vzlykem a odfrknutím a rozhodila rukama.
"Jak to mám asi poznat? Spíš ne, asi jsem ho už čekala, když jsem tě poznala, ale jistá si být nemůžu. I když bych chtěla, aby bylo tvoje. Ty jsi byl hodný..." vzlykla znovu.
Pevně jsem ji objal a poprvé od chvíle, kdy jsem se s ní setkal, jsem utěšoval já ji.
"Zvládneš to. Jestli to bude chlapec, můžeš ho dát Jestřábům."
V tu chvíli jsem venku zaslechl, jak mě Irlion netrpělivě volá. Neměl jsem moc svých peněz, ale přece jen mi Irlion občas něco dal. Vzal jsem svůj měšec a vysypal jsem jí ho do dlaně.
"Tady máš, ať nějak vyjdeš. Hodně štěstí," zašeptal jsem a naposledy jsem ji políbil.
Pak jsem vyběhl ze dveří a připojil se k Irlionovi v cestě na západ.
Jeli jsme rozvážně, měli jsme dost času, nikam jsme nepospíchali. Zastavili jsme v Nisii, ale neměli jsme důvod zdržet se tam. Sedmnáct dní poté, co jsme opustili Velkou sestru, jsme spatřili mořské pobřeží. Čekal jsem, že mě první pohled na moře nějak zasáhne, ale nemělo pro mě žádný význam. Jenom spousta vody. Pevnost Giar-ben se mi líbila víc. Stála na vysoké skále nad mořem, krásná a pyšná jako královna.
Reesten a jeho panoš Alfion na nás už čekali. Neviděl jsem je jenom půl roku, ale i tak se oba změnili. Alfion se každým dnem více podobal Reestenovi - tvrdé rysy kolem úst, pohrdavý pohled, záda za všech okolností dokonale rovná, dokonce si nechal zastřihnout vlasy stejně jako je nosil Reesten. Jeho pánovi za toho půl roku přibylo pár šedivých vlasů, přestože mu nemohlo být o moc víc než pětatřicet. Reestenův obličej také nabíral podivně voskový vzhled. Na přívětivosti mu to nepřidalo.
V novém postavení byli pán i panoš ještě povýšenější než dřív. Irliona shazovali, kde mohli, mnou otevřeně pohrdali. Z Giar-ben se nám snažili udělat peklo. Prvních pár měsíců jsem to víceméně snášel, zatímco Irlion a Reesten se neustále hádali, ale jednoho dne pohár mé trpělivosti přetekl.
Zrovna jsem šel ven, už ani nevím proč, a ve dveřích jsem se setkal s Alfionem. Chtěl jsem kolem něj projít, ale on mě chytil za rameno.
"Pusť mě!" zavrčel jsem na něj.
"Snad pozdravíš, ne?" zatvářil se pohoršeně.
"Už jsem tě dneska zdravil. Nemám se ti ještě klanět?" odsekl jsem.
"Trochu úcty, prosím. Uvědom si, že můj pán je velitel pevnosti, zatímco tvůj..." nechal větu významně nedokončenou.
Irlion byl můj přítel a jakkoliv nedokonalý byl, nic nedávalo Alfionovi právo navážet se do něj. Všechen potlačovaný vztek, který se ve mně hromadil, náhle vybuchl.
"Pány do toho netahej. Jedná se o to, co jsi ty - slizkej, chamtivej hajzl!" vmetl jsem mu do tváře.
Skočil po mně a během chvilky jsme se váleli po zemi v divokém zápasu. Samozřejmě, že nás brzy odtrhli, ale i tak jsme si oba odnesli pěkných pár modřin. Reesten a Irlion přiběhli, jakmile uslyšeli hluk.
"Co se tady děje?" zahřměl Reesten. Nemohl jsem mu upřít, že mezi služebnictvem měl autoritu.
"Tihle dva panoši se poprali," oznamoval muž, který nás roztrhl. Právě držel za límec Alfiona, zatímco mě svíral někdo, koho jsem neviděl.
"Proč?" vyštěkl Irlion.
V tu chvíli se projevila léta výcviku na Dagartu, kde nás vždycky nutili, abychom řekli, čím jsme hádku vyvolali my. Kdo se pokoušel obviňovat toho druhého nebo zatajovat svoji vinu, byl potrestán o poznání tvrději. Protože málokdy se něco přihodilo beze svědků, bylo jednoduché si výpovědi provinilců ověřit.
"Řekl jsem mu, že je hajzl," přiznal jsem.
"A já jsem po něm skočil," doplnil Alfion. Samozřejmě, že vynechal tu část, kdy mě provokoval, ale nijak by mi nepomohlo, kdybych na to upozornil.
"Dobrá. Oba do svých pokojů. S výjimkou nutných pochůzek pro svého pána máte týden domácí vězení. Budu si také stěžovat u kapitána," řekl Reesten výhružně.
Nemusel říkat, že si bude stěžovat výhradně na mě. Já jsem to pochopil až moc dobře.
Samozřejmě jsem ještě dostal soukromé napomenutí od Irliona. Vlastně, napomenutí je příliš slabé slovo. Nadával mi skoro půl hodiny, než ho to přestalo bavit a ujistil mě, že mi nebude zadávat žádné pochůzky, takže v průběhu domácího vězení se ze svého pokoje skutečně ani nehnu.
Proto mě překvapilo, když si mě den před skončením trestu zavolal do své pracovny. Když jsem vstoupil, s překvapením jsem zjistil, že přijel otec. Irlion zamumlal, že nás nechá o samotě a odešel.
"Velice jsi mě zklamal, Jafri," řekl, když se za Irlionem zavřely dveře.
"To je mi líto, pane," odpověděl jsem se skloněnou hlavou.
"Irlion mi vysvětlil, jaká tu panovala nálada. Chápu, že jsi měl na Alfiona vztek, ale způsob, jakým ses rozhodl ulevit si, patří desetiletému dítěti, ne mladému muži. Připomeň mi, kolik je ti let?"
"Devatenáct, pane."
"A za jak dlouho se máš stát rytířem?"
"Za dva roky, pane."
"Máš pocit, že tomu tvé chování odpovídá?"
"Ne, pane."
Doufal jsem, že těch otázek brzy nechá. Bylo by lepší, kdyby na mne jen křičel, jako to udělal Irlion. Tohle mě jenom ponižovalo.
"A hodláš s tím něco dělat?" vyštěkl otec znovu.
Už mi začínala docházet trpělivost. Nehodlal jsem se vzdát bez boje.
"Slibuji, že se to nebude opakovat, pane," odsekl jsem a konečně jsem se mu podíval do očí.
"To se opakovat nebude. Jednoho dne z tebe bude kapitán Jestřábů. Nemůžeš si dovolit chovat se jako kluk," napomenul mě otec, už o něco mírněji.
"A co když ze mě kapitán Jestřábů nebude, pane?" zavrčel jsem neuctivě.
Otcův pohled mi prozradil, že s něčím takovým nepočítal. Rychle ale svoje překvapení skryl.
"Jistěže bude. Jsi zrozený k tomu, aby ses jím stal," ujistil mě uklidňujícím hlasem. Vůbec mě nepochopil.
"Ani vás nenapadlo se mě zeptat. Co když nechci? Co když mi na Jestřábech vůbec nezáleží?"
Tentokrát už mi porozuměl. Chmurně se usmál.
"Ale záleží. Každý den jsi mohl z Dagartu odejít, to víš. Můžeš odejít i teď - jsou takoví, kteří se od nás vyučí a pak nás opustí. Můžeš teď odejít, ale budeme požadovat peníze za veškerý tvůj výcvik a za střechu nad hlavou a jídlo, které jsme ti poskytli. Ale ty zůstaneš, jednak proto, že nemáš, kam bys šel, ale hlavně proto, že ať už říkáš cokoliv, tobě na Jestřábech záleží."
"Jenomže když zůstanu, uděláte ze mě kapitána, ať chci nebo ne," namítal jsem.
"Pokud budeš zásadně proti, nemám pravomoc donutit tě k tomu. Pak ovšem Jestřáby přenecháš Reestenovi - a po něm Alfionovi."
Pochopil jsem to. Problém nebyl v tom, že bych neměl víc možností. Problém byl v tom, že všechny možnosti kromě přijetí hodnosti kapitána byly nepřijatelné. Otec to věděl a věděl, jak se rozhodnu. Věděl, že Reestenovy a Alfionovy povýšené způsoby nesnesu. A proto už tu volbu učinil za mě. Pokorně jsem sklopil hlavu.
"Splním vaši vůli, pane, jako Jestřáb a jako váš syn," pronesl jsem.
Těmi slovy jsem přijal svůj úděl.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jackie Decker Jackie Decker | 13. srpna 2009 v 11:20 | Reagovat

Krásné. Trochu je mi líto, že tam Alfion nebyl víc, ale to se holt nedá nic dělat :) Každpádně se mi moc líbil rozhovor mezi kapitánem-otcem a Jafrim. Ten byl dokonalý :)

2 Lomeril Lomeril | 14. srpna 2009 v 1:19 | Reagovat

Mně se celkově líbí vztah Jafriho a jeho otce. A bohužel Alfion je spíš okrajová postava a tohle je poslední místo, kde v příběhu vystupuje, takže tě zklamu :-)

3 Jackie Decker Jackie Decker | 14. srpna 2009 v 6:42 | Reagovat

škoda, ale nevadí, stejně se mi líbí. Mě se vždycky líbí vedlejší postavy :) Tak snad se tu bude vyskytovat ještě alespoň Rien :D

Vztah Jafriho a otce je takový zvláštní, ale popsala jsi ho velice dobře. Zní to velice reálně, ačkoliv je vlastně docela smutné že k sobě nemají blíž. Dá se říct že Jafri nemá a od mala neměl nikoho blízského. Od matky ho vzal otec jako malého, sám se mu nemohl věnovat a kromě přátel tedy nemá nikoho... A jeho přátelé mohou co chvíli zemřít, jak se právě přesvědčil. Ale tak alespoň má trochu zodpovědnosti (i když občas taky ne) :D

4 Lomeril Lomeril | 14. srpna 2009 v 9:34 | Reagovat

Tohle je pravda a je to jeden z důležitých faktorů, který ovlivní jeho pozdější rozhodnutí.

5 Jackie Decker Jackie Decker | 14. srpna 2009 v 11:22 | Reagovat

Jo tak to jo, už se těším... :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama