Fantazie je něco, co si někteří lidé prostě nedovedou představit. (G. Laub)

Část čtrnáctá - Setkání Jestřábů

5. září 2009 v 22:21 | Lomeril |  Zlomená křídla
ČÁST ČTRNÁCTÁ - SETKÁNÍ JESTŘÁBŮ


Neochotně jsem se narovnal. Snažil jsem se nedat najevo strach. Ale co tam Akian dělal? Napadalo mě jediné vysvětlení a to se mi nezamlouvalo. Stalo se skutečně to, že ze všech hospod, co jich v Birlenu je, jsem natrefil zrovna na tu, kde žije utajovaná manželka Jestřába a ještě navíc mého přítele? Nepřipadalo mi to možné.
"Zdravím tě, Akiane. Co tě přivádí do tohohle omšelého výčepu?"
"Myslel jsem, že už jsi na to přišel. Jsem tady na návštěvě u své manželky," odpověděl klidně.
"Nikdy ses nezmínil, že jsi ženatý."
"Copak jsem mohl?" zazněl v jeho hlase ublížený tón. "A vlastně, proč to neprobereme někde v soukromí? Co tvůj pokoj?" změnil rychle téma.
"Mám tam nepořádek a je dost malý," pokrčil jsem rozpačitě rameny.
"Já to nějak vydržím," ujistil mě Akian a tak jsme skončili v mém kamrlíku. Naštěstí jsem tam nedlouho předtím přidal stůl a dvě židle, takže když jsem cestou z kuchyně sebral láhev vína a dva poháry, měli jsme ve světle lucerny celkem příjemné sezení. Tedy příjemné, co se prostředí týče. Předmět hovoru už tak příjemný nebyl.
"Takže jak dlouho už jsi s ní?" začal jsem, než se on mohl zeptat na mě. Usoudil jsem, že získat převahu hned ze začátku bude bezpečnější.
"Myslím, že to bude těch patnáct let. Vzal jsem si ji, když zjistila, že čeká Beriu. Já jsem tehdy byl rytířem teprve dva roky."
"A kdo všechno o tom ví?" pokračoval jsem.
"Věděl to Irlion a kromě něj jenom Tillan a poslední dva měsíce i kapitán," přiznal.
Kapitán. Tak o něm mluvili všichni i přede mnou. Z úředního hlediska byl můj otec neznámý. Kapitán. Člověk, kterého jsem zklamal ze všech nejvíc.
"A to tě nevyhodil?" vyzvídal jsem a když odpovídal, napil jsem se vína. Lahodně pálilo v krku a hřálo. Ze zřejmých důvodů jsem zatoužil po trošce albe.
"Ne, vlastně to docela pochopil. Slíbil mi, že až válka skončí, přidělí mě na nějaké stálé místo, někam, kde budu moct mít Olkys a děti u sebe," usmál se šťastně při té představě.
"A proč jsi vlastně nedal kluky k Jestřábům?" Akian měl dva syny a jednu dceru.
"Ani nevím. Nějak jsem nechtěl. Chtěl jsem, aby si mohli o svém životě rozhodovat sami," povzdechl se. "A to byla chyba," dodal.
"Mluvíš o Beriovi, viď?"
"Není to jenom moje chyba. Olkys mi vyprávěla, jak jsi ho navedl do toho svinstva," promluvil náhle tvrdě a nepřátelsky.
"Já jsem ho k ničemu nenaváděl. Dá se říct, že on naváděl mě. Uznávám, asi jsem to neměl dělat, jenomže..." Cítil jsem, že nemám daleko k tomu, abych Akianovi vyčetl všechno, za co on nemohl. Nadechl jsem se, abych se uklidnil.
"Jenomže co? Myslel jsi zase jenom na sebe, jako obvykle. Jako s princeznou," ušklíbl se Akian hořce.
Vstal jsem a cítil jsem, jak se mi hrne krev do tváří. Zaťal jsem pěsti a jen mé bývalé přátelství k němu mi zabránilo udělat z Olkys na místě vdovu.
"Hlavně že ty jsi tam byl a že víš, co se tam stalo. Tillan to zřejmě celé trochu nafoukl, co? Nešlo o žádné svádění, jestli ti jde o tohle. Nyarela," použil jsem její plné jméno a překvapilo mě, jak málo bolesti působí slyšet ho z vlastních úst, "byla tím nejkrásnějším a nejvzácnějším stvořením, jaké jsem poznal. Přiznávám, že jsem ji nedokázal ochránit, ale nikdy nedošlo k ničemu, za co bych se měl stydět, i když si teď skoro přeji, aby to tak bylo."
Zuřivě jsem zamířil ke dveřím. Nehodlal jsem s ním dál mluvit.
"Jafri!" Jeho hlas prásknul jako bič.
Prudce jsem se otočil. Jedno chybné slovo, varoval jsem ho v duchu, a jsi mrtvý muž.
"Promiň. Posaď se, prosím. Máš pravdu, netuším, co se na Shay ve skutečnosti odehrálo. Možná bys mi o tom mohl povědět a já ti potom na oplátku řeknu, co je nového ve velkém světě," řekl smířlivě.
Chvíli jsem stál bez hnutí a vztek ze mě pomalu vyprchával. Pomalu jsem si sedl zpátky na svou židli. Potřeboval jsem to někomu vyprávět. Už tři čtvrtě roku jsem to v sobě dusil a muselo to jít konečně ven. Akian prokázal, že je pořád tím rozvážným, klidným rytířem, který svého přítele nikdy nezradí. Koneckonců, kdyby to udělal, teď jsem měl také co na něj prozradit.
"Tak dobrá," podvolil jsem se.
Seděli jsme tam potom dlouho a já mu vyprávěl o všem, co se stalo od chvíle, kdy jsem dostal úkol chránit princeznu, až do chvíle, kdy jsem zjistil, že přijel Olkysin manžel. Akian zamyšleně pokýval hlavou.
"Ukřivdili jsme ti. Za týden se vracím do Nisie. Promluvím s kapitánem a možná, že ti odpustí a přijme tě zpět mezi Jestřáby. I když... nemůžu uvěřit, že by Tillan takhle přeháněl, když kapitánovi psal. Muselo tam dojít k nějakému nedorozumění, ale snad to ještě napravíme..."
Zavrtěl jsem hlavou.
"Nic mu neříkej. Nechci... nechci zpátky. Nedokážu se zase stát Jestřábem. Prosím, neprozraď nikomu, že jsi mě tu našel. Zůstanu tím, kým jsem - obyčejným podomkem v hospodě U Škrpálu," požádal jsem ho důrazně.
Akianovy rty se zaškubaly v náznaku smutného úsměvu.
"To je tvůj hlavní problém, Jafri. Obyčejný podomek v hospodě U Škrpálu je přesně to, co ty nejsi. Jednou na to přijdeš."
"Nechtěl jsi mi vyprávět o válce?" odsekl jsem podrážděně. Nemám rád, když se někdo snaží vyprávět mi o tom, kdo jsem nebo co si myslím.
"Už není moc o čem vyprávět. Rienovi se povedlo vytlačit Naralejce z pozic na pobřeží, upřímně, je to prvotřídní vojevůdce. Vytlačili jsme je i z oáz na východě. Ještě pořád se sice drží asi tak v prostředku fronty, ale to nebude trvat dlouho. Do dvou měsíců je po válce. Proto mě vlastně kapitán pustil za Olkys, už nás potřebuje jen málo."
"Padl někdo známý?" zeptal jsem se a vyznělo to dychtivěji, než jsem si přál. Nikdy bych Akianovi nepřiznal, jak moc mě to zajímá. Jak se o některé z nich bojím.
"Pamatuješ si na Lagadiho, velitele Smaragdové oázy? Lagadi tam zemřel asi před třemi měsíci. Jinak nevím. Rien je na pobřeží společně s Alfionem, Reesten po Lagadim převzal celý východ, kapitán a Tillan jsou v Nisii..."
Akian ještě zmínil několik známých jmen, ale o nikom nedokázal říct nic bližšího, než kde právě bojuje.
Brzy poté odešel a já jsem osaměl. Než jsem se ale stihl ponořit do vzpomínek, hlavně do vzpomínek na Nyu, ozvalo se zaklepání.
"Dále!" zavolal jsem rozladěně.
Dveře se pootevřely a dovnitř vklouzla Eruca.
"Neruším?" zeptala se opatrně. Zamručel jsem, že ne.
"Já... všimla jsem si, že od tebe odcházel Akian. Co ti chtěl?" vyzvídala.
"No..." zarazil jsem se. Něco v té otázce nebylo v pořádku. "Počkej, jak moc dobře ho znáš?" zamračil jsem se.
Maličko provinile se usmála.
"Olkys se to přede mnou snažila tajit, ale děti slyší hodně a hodně jsem se toho dozvěděla. Nakonec mi Olkys vyklopila všechno. Kolik toho víš ty?"
"Teď už také všechno," přiznal jsem zmateně.
Eruca měla všechna vodítka. Čekal jsem, kdy si uvědomí, že já jsem taky Jestřáb, ale zdálo se, že jí nepřipadá divné, že se s Akianem znám.
"Poslal tě sem Akian?" nadhodila.
"Ne. Setkali jsme se tu úplně náhodou," odpověděl jsem nervózně.
"Ale když se s ním znáš, to jsi musel být ve válce!" vyhrkla náhle a já se lekl, že už odhalila mé tajemství. Ale tehdy ještě ne, ještě jí chyběl jeden krůček.
"Vyprávěj mi o tom," požádala mě. Ve světle lampy se jí třpytily oči a její kůže nabyla skoro zlatého odstínu. Z drdolu jí vyklouzl pramen černých vlasů. Trochu se naklonila nad stůl a proti mé vůli můj pohled zabloudil do jejího výstřihu. Byla ještě mladá, ale velice přitažlivá. Poprvé po dlouhé době jsem skutečně zatoužil po určité ženě.
Nalil jsem nám oběma víno a začal jsem vyprávět o válce s Naraley.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama