Fantazie je něco, co si někteří lidé prostě nedovedou představit. (G. Laub)

Část dvanáctá - Škrpál

2. září 2009 v 20:24 | Jafri z Nisie |  Zlomená křídla
ČÁST DVANÁCTÁ - ŠKRPÁL


Sebral jsem tu trochu peněz, kterou jsem měl, a všechno, co mi patřilo. Samozřejmě jsem nemohl odjet na té velké lodi, kterou připlul otec, ale v přístavu kotvila malá bárka, která nám vozila z Giar-ben zásoby. Nic netušící majitel loďky mě ochotně převezl do pevnosti. Znali mě tam a dali mi koně. Jestřábi často v horku svůj plášť odkládali, takže se nikdo nedivil, že ho nemám.
V zoufalé touze dostat se co nejdál od Shay jsem zamířil na sever. Každý den jsem štval koně až do úplného vyčerpání. Když už sotva pletl nohama, dovolil jsem mu krátký odpočinek a pak jsme pokračovali. Málo jsem jedl, ale vypil jsem za tu šílenou jízdu hodně vína. Po několika dnech jsem dorazil do Skalista, hlavního města Rocolska. A právě tam mě můj žal dohonil.
Co jsem tehdy neztratil? Přišel jsem o Nyu, otce, přátele, svou čest i svůj plášť. Jediné, co mi zůstalo, byla hanba. Nic jiného, než hanba. Byl jsem pouze krysou, která nesplnila svůj úkol. Měl jsem ji chránit a nedokázal jsem to. Nejdřív jsem zabil její srdce, potom jsem nechal zabít její tělo. Zklamal jsem ji. Žádali ode mne tak málo a ani to jsem jim nedal.
Měl jsem se stát kapitánem Jestřábů. Říkali, že jsem k tomu zrozen. A já to pošetile zahodil. Kdybych zůstal, kdybych se ovládl, možná by mi alespoň nějací přátelé zůstali. Alespoň Rien a Akian, kteří neměli nic společného s tím, co se stalo na Shay. Jenomže jako vyvrženec z kruhu Jestřábů jsem zůstal úplně sám. Opustil jsem je a budou mě hledat. Budou žádat peníze za ta léta, kdy o mě pečovali. Tolik zlata měl v Birlenu málokdo, možná král a pár velmožů, ale rozhodně ne bývalý rytíř na útěku.
Takže se ze mě stal psanec.
Přiopilý a napůl šílený jsem první čtyři dny strávil potulováním po ulicích Podskalské čtvrti, která neměla zrovna nejlepší pověst. Přesto, i tam se mi lidé ochotně klidili z cesty a já na ně křičel nesmysly a smál jsem se sám sobě. Spal jsem v jednom zákoutí mezi chudými domky a jedl jsem to, co jsem našel. I když jsem nejdřív prodal chudáka koně, kterému jsem stejně nebyl dobrým pánem. Koneckonců, nebyl jsem dobrým synem, přítelem ani dobrým rytířem, tak proč bych měl být dobrým pánem koně?
Po čtyřech dnech naprostého zhroucení jsem se alespoň částečně vzpamatoval a začal jsem myslet. Skalisto bylo dost daleko od bitevní linie a nepotloukalo se tam moc Jestřábů, protože Rocolové je už od dob knížete Yalna neměli příliš v lásce, a tak se jedni k druhým nepřibližovali, pokud nemuseli. A musel by se stát zázrak, abych narazil na Jestřába v Podskalské čtvrti. Rozhodl jsem se tam nějakou dobu zůstat a najít si práci.
Také jsem si uvědomil, že jsem si nechal svůj meč. Dlouhá léta jsem ho málokdy odkládal a síla zvyku mi v záchvatu pomatení smyslů zabránila zbavit se ho. Jenomže díky němu jsem byl nápadný. Meče byly v Podskalské čtvrti vzácnost a dílo kovářů z Dagartu bylo vzácností mezi meči. Kdyby se někdo ptal, našel by mě během chviličky. První myšlenka byla meč prodat, ale zjistil jsem, že to nedokážu. Choval jsem k němu hloupou náklonnost, tolikrát mi zachránil život, který můj ohnivý plášť ohrozil. Ale i když jsem se zbavil břemena, které mě nutilo zabíjet a riskovat, že budu zabit, a nezdálo se mi pravděpodobné, že ještě někdy budu šermovat, nepřipadalo mi správné dát pryč svůj meč. Alespoň jsem ho tedy zabalil do přikrývky a nesl v ruce, aby nebyl na očích.
Šestý den, který jsem byl ve Skalistu, jsem po několika neúspěšných pokusech našel malou hospůdku na tom nejslušnějším okraji Podskalské čtvrti. Na okolní poměry byla velice čistá, nad lokálem bylo za slušnou cenu k pronájmu několik pokojů. Jmenovalo se to tam U Škrpálu.
Vešel jsem dovnitř. Hostinský, malý, seschlý chlapík, zrovna drhnul pult, jinak tam bylo prázdno, židle zvednuté na stoly a zavřené okenice.
"Co chceš? Votvírám až večer!" zavrčel hostinský.
"Hledám práci," řekl jsem.
Hostinský si mě podezíravě změřil.
"Jako tady?" zeptal se nedůvěřivě.
Povzdechl jsem si. S bodnutím lítosti jsem si vzpomněl na dokonale chápajícího Riena.
"Ano, tady. Máte tady místo? Bude mi stačit byt a strava, možná sem tam nějaké drobné," ujistil jsem ho.
"Mluvíš pěkně nóbl. Tys vodněkaď zdrhnul. Ne, nic neříkej," zvedl ruce, když jsem otvíral ústa, abych to popřel. "Tady v tý hospodě máme jedno pravidlo: nechceme vědět, co nepotřebujem. Abych pravdu řek, bodnul by mi někdo na tvrdou dřinu. Sekání dříví, nošení vody, vyhazování vožralů a tak. Zlobí mě záda, už nejsem nejmladší, víme? Jak jsi říkal, byt a strava a sem tam pár drobnejch. Bral bys to?"
Nebyl důvod, proč to nevzít. Domácí práce jsem si z Dagartu ještě pamatoval a dělat vyhazovače nebude horší než bojovat v bitvě. A hlavně, sám řekl, že se mě na nikdo nic nebude ptát.
"Beru," přikývl jsem.
"Fajn. Eruco! Eruco!" zařval z plna hrdla směrem do domu.
"Už jdu!" ozval se dívčí hlas a během chviličky do nálevny vběhla mladičká, asi sedmnáctiletá dívka. Vypadala jako typická Rocolka: malá, s dlouhými černými vlasy a tmavýma očima. Měla roztěkané pohyby a zřejmě jí dělalo problémy vydržet delší dobu v klidu.
"Eruco, tohle je..." zarazil se hostinský a vrhl po mně tázavý pohled.
"Jafri," odpověděl jsem popravdě. Doufal jsem, že je to tak časté jméno, že nikomu nebude nápadné.
"Jo, Jafri, co tu bude makat. Tohle je Eruca, sestřenice Olkys, co má nahoře pronajatej byt. Roznáší tu chlast. Jo a já jsem taky Jafri, ale všichni mi říkaj' Škrpál. Eruco, vykliď ten kamrlík vzadu a nějak tam ustel, ať se tam může večer nastěhovat. Tak, mladej, jdeme, ukážu ti to tady," vydal se Škrpál do nejbližších dveří.
Eruca se mě plaše usmála a pak i ona zmizela. Já jsem následoval Škrpála.

Seznámil jsem se se všemi, kdo u Škrpála pracovali. Kromě Erucy to byla ještě kuchařka Ala a Eručina sestřenice Olkys, která pomáhala v kuchyni. Olkys žila se svými třemi dětmi v podkroví a když jsem se jí zeptal na otce dětí, prohlásila, že manžel bojuje ve válce. Její nejstarší syn, čtrnáctiletý Beria, pečoval o stáje.
Škrpál byl sice mrzout, ale ženské si mě skoro rozmazlovaly. Ve chvilkách volna jsem sedával u Aly a Olkys v kuchyni a poslouchal jejich všední starosti. Několikrát jsem dokonce Olkys zastoupil, když bylo některé z jejích dětí nemocné.
Ani tak jsem ale neutekl své minulosti. V noci mě strašila Nyina umírající tvář a zděšení v Tillanových očích, když jsem zahodil svůj plášť. Vědomí selhání se vždycky vracelo, znovu a znovu. Stačila náhodná poznámka, která mi připomněla staré časy, a měl jsem pocit, že tam znovu stojím a dívám se na Nyu, jak umírá.
Většinou mi pomohla tvrdá práce nebo silné víno. Nespočítám, kolikrát mě ten první rok Ala, Olkys nebo Eruca tahaly opilého do mého maličkého pokojíku. Když jsem se pak ráno probudil, vždycky jsem si s novou palčivostí uvědomil, co se ze mě vinou vlastní hlouposti stalo. Já, který jsem byl předurčený k hodnosti kapitána, jsem štípal dříví v pochybné hospodě uprostřed Rocolska.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Z0MBie Z0MBie | E-mail | Web | 2. září 2009 v 23:12 | Reagovat

Živě si dovedu představit, že by se z tohohle místa mohla odpíchnout celá série knih, které bych četl celé večery :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama