Fantazie je něco, co si někteří lidé prostě nedovedou představit. (G. Laub)

Část osmnáctá - Smíření

17. září 2009 v 22:43 | Jafri z Nisie |  Zlomená křídla
ČÁST OSMNÁCTÁ - SMÍŘENÍ


Probral jsem se až v nějakém stanu. Jeden muž a jedna žena mudrovali nad mýma nohama. Byl jsem příliš slabý na to, abych je poslouchal nebo abych jim přikládal nějakou důležitost. To se ale změnilo, když o chvíli později začali moje zlámané kosti rovnat.
Křik střídal bezvědomí, ze kterého mě ale bolest vždycky vytáhla. Někdo mě držel, když jsem kolem sebe mlátil a řval jsem. Zdálo se mi, že to trvá celou věčnost. Když skončili, vrátila se rudá mlha, následovaná úlevnou mdlobou.
Nevěděl jsem o sobě skoro celý den. Probudily mě až tiché hlasy vedle mého lůžka.
"Ne, rozhodně není ohrožen jeho život, pokud nedostane otravu krve. Jestli se uzdraví, to už je další otázka," říkal někdo, koho jsem neznal.
"Jak to myslíte, jestli se uzdraví?" ptal se otec vyplašeně.
"Tak rozsáhlé zlomeniny, jako ty jeho, často nesrostou pořádně a pak se stává, že je nemocný po zbytek života upoután na lůžko nebo musí chodit o berlích. Samozřejmě, je možné, že si žádné následky neponese, ale příliš tomu nevěřím..."
Cizí hlas ještě pokračoval, ale já jsem znovu odplul do hlubin bezvědomí. Znovu jsem se vynořil o několik hodin později a byl jsem sám. Chvíli mi trvalo, než jsem shromáždil svoje myšlenky a než jsem si uvědomil, co jsem vyslechl. Zděšeně jsem pohlédl na své nohy, pohřbené pod horou obvazů. Bolely dost, ale představa, že bych se na ně už nikdy nemohl postavit, mě děsila. Byl bych pro Erucu jen přítěží, horší, než kdybych zemřel. Mrzák...
O chvíli později, když jsem ještě otupěle zíral před sebe, zaskočený nenadálým zvratem osudu, vstoupil otec. Přišel k mému lůžku plaše, skoro nesměle, a dotkl se mé ruky.
"Jafri?" zašeptal opatrně.
Násilím jsem se vytrhl z netečnosti a podíval jsem se na něj.
"Co si přejete, pane?" Můj hlas zněl nepřirozeně chraplavě.
"Jafri, je mi to hrozně líto, ale tvoje nohy..." začal a lítost v jeho hlase byla upřímná. Soucit z něj přímo čišel.
"Jak zlé to je?" zeptal jsem se, pořád tím podivným hlasem.
"Ještě si nejsou jistí. Na lůžko tě to nejspíš neupoutá, ale pravděpodobně budeš potřebovat berle," odpověděl.
Přikývl jsem a trochu se mi zvedla nálada. S berlemi se dalo žít. O hospodu se s nimi postarám, koneckonců, tvrdou práci stejně dělal hlavně Loreg. Pokud nebudu upoutaný na lůžko, zvládnu to.
Otec se na mě zkoumavě díval. Chvíli trvalo, než se odvážil promluvit.
"Jafri? Co... co jsi dělal celá ta léta?" zeptal se opatrně.
"Mám ženu a dceru. Pracuji, starám se o sebe sám a čekám zprávu o narození dalšího dítěte. Nepotřebuju vás," oznámil jsem s nádechem vítězoslávy.
Otec sklopil hlavu.
"Dceru? Takže já mám vnučku?" zašeptal nevěřícně. "Jak se jmenuje? A její matka?" vyzvídal dychtivě.
"Má žena se jmenuje Eruca a dceři říkáme Zoja," odpověděl jsem a dával jsem si pozor, abych působil odtažitě.
"A kde žijete?"
Střelil jsem po něm podezíravý pohled a mlčel jsem. Nechtěl jsem, aby nám mohl přijít dělat problémy. On si zřejmě uvědomil, co se mi honí hlavou.
"Neboj, nechci jim ublížit. Naopak, přemýšlel jsem a rozhodl jsem se, že pokud budeš chtít, udělám z tebe mistra soudce," nabídl mi.
Nejdřív mi nedocházelo, jaká možnost se mi přesně otvírá. Mistr soudce se staral o spravedlnost v přiděleném hrabství. Rozsuzoval spory, vyšetřoval zločiny a měl pravomoc svolávat porotu, která určovala provinilci trest. Bylo to dobré a vážené povolání, jen kdyby mi v cestě nestálo tolik překážek.
"To... to přece nejde. Už jsem dávno zapomněl všechny zákony, které jsme se učili v Dagartu. A potom, já sám jsem psanec. Musel bych nejdřív zatknout sám sebe," odporoval jsem.
Ale takový úkol zněl nádherně. Nebýt Erucy, byl bych se z každodenního kolotoče v hospodě zbláznil. Po dobrodružném životě vojáka mě dny, které plynuly jeden jako druhý bez naděje na oživení, ubíjely. Kdybych mohl dělat mistra soudce, cítil bych se nějak užitečný a myslím, že bych byl šťastnější. Kdybych jen mohl...
"Psanec? Proč bys byl? Ano, nebylo o tobě slyšet, ale to přece kvůli tomu úkolu. Špehoval jsi překupníky se Třetí směsí a díky tobě jsme jich spoustu zničili. To, že ti zůstal plášť a meč, přece dokazuje, že jsi zůstal Jestřábem. Ani žena a děti by neměli být problémem. Kvůli trvalým následkům válečných zranění musíš odejít na odpočinek a rodina ti ve výkonu úřadu mistra soudce nijak překážet nebude. Všechno jsem už promyslil," usmíval se takřka samolibě.
Nedokázal jsem ze sebe vypravit slovo. Byl ke mně příliš laskavý. Po všech zklamáních, které jsem mu způsobil, mi pořád nabízel něco, co předčilo i moje nejdivočejší představy. Zachoval se tak velkoryse, že jsem si nebyl jistý, jestli mi hrdost dovolí přijmout. Otec moji nerozhodnost vycítil a pochopil.
"Nechci odpověď okamžitě. Můžeš se klidně poradit se svou ženou. Stejně ti nedovolím nastoupit, dokud se pořádně nezotavíš," uklidnil mě.
Potom odešel a nechal mě odpočívat a přemýšlet. Vrátil se další den, kdy jsem se ho zeptal, co se stalo s ostatními a kde je Akian.
"Alfion a dva další to bohužel nepřežili. Pamatuješ si na Alfiona, že? Býval Reestenovým panošem. Je jich obou škoda. Máme také hodně raněných, například Tillana." Když vyslovil jméno mého bývalého přítele, uvědomil jsem si, že mě nutně čeká i setkání s ním. Otec ale rychle pokračoval, jako by se o něm bál mluvit. "Ovšem Giar-ben je dobytá a povstání je potlačeno, převážně tvojí zásluhou. Akian tu není, jinak už by tě navštívil. Neřekl mi, kam jel, jenom že by sis určitě přál, aby odjel. Předpokládám, že se vydal za tvou ženou. Je pryč už tři dny. Kdy bude zpátky?"
Otec byl ke mně upřímný, takže jsem se rozhodl oplatit mu stejnou mincí.
"Podle toho, jak rychle dojede do Skalista."
"Takže Skalisto? Co jsi tam dělal?" zkusil otec zjistit něco víc o posledních šesti letech mého života.
O hodinu později jsem si uvědomil, že jsem mu vylíčil většinu svého života v hospodě U Škrpálu. Nevadilo mi to, naopak, když jsem viděl, že mi rozumí a neodsuzuje mě, dostal jsem se ještě dál a vylíčil jsem mu, co se dělo na ostrově Shay. Tak podrobně jsem o Nyarele nikdy nikomu nevyprávěl a asi ani podruhé vyprávět nebudu. Otec mě vyslechl a zřejmě mi i odpustil.
"Promiň, Jafri. Hrozně jsem ti tehdy ukřivdil. Čerstvě jsem se zotavoval ze zranění a zastupoval mě Reesten. Četl ten Tillanův dopis a volně mi přeložil jeho obsah. Když jsem se vrátil a ten list se mi náhodou dostal do rukou, zjistil jsem, že ho přeložil až příliš volně. Tillan mě spíš varoval, než by žaloval. Vysvětloval, jak jste k sobě s princeznou měli blízko a že odloučení by pro vás bylo velice bolestivé, a žádal mě, abych tě nevystavoval takovým mukám a odvolal tě okamžitě. Reesten to překroutil, aby tě dostal ze hry. Až do konce doufal, že po mně převezme kapitánskou hodnost. Tillan v tom nakonec byl docela nevinně."
Pocit viny, který mě strašil už od chvíle, co jsem pološílený opustil Shay, mě znovu udeřil svou železnou pěstí. Ukřivdil jsem Tillanovi, stejně jako bylo ukřivděno mně.
"Musím se mu omluvit," zašeptal jsem.
Otec se kousnul do rtu a v jeho tváři se mísil strach a rozpaky.
"Nevím, jestli máš dost času. Tillan je na tom bledě. Jeho zranění se špatně hojí a ošetřovatelé se bojí o jeho život. Zatím blouzní a nevnímá nic kolem sebe," řekl smutně.
Železná pěst mi tentokrát sevřela srdce. Představa, že by zemřel a myslel by si, že ho pořád nenávidím, mě děsila a jeho výraz, když jsem vstoupil do giar-benské věže, hrozil stát se mou další noční můrou. Nya, Tillan, kdo další odejde, aniž bych mu řekl, že ho mám rád, aniž bych ho poprosil o odpuštění?

Brzy mě navštívil i Rien a i on se choval, jako bych nikdy nebyl odešel. Vyprávěl mi o svých plánech do budoucna.
"Už jsem dostal kapitánův souhlas. Jak jen to bude možné, pojedu do Dagartu. Chci to tam změnit, dát dětem možnost, aby se tam vyučily a pak mohly jít dělat něco jiného. Rád bych nechal větev pro Jestřáby nezměněnou, s léty jako panoš a se vším ostatním, ale můžeme tam mít i školu pro chlapce, kteří potom půjdou dělat něco úplně jiného - královské úředníky, vojáky, řemeslníky, cokoliv. Když budou chlapci skutečně pracovat, Dagart se pohodlně uživí sám, místa tam máme dost, takže by nemuseli za svůj pobyt tam ani platit. A hlavně by dostali možnost volby, jestli chtějí zůstat mezi Jestřáby nebo pokračovat do světa sami," vysvětloval a oči mu při tom nadšeně zářily.
Byl jsem za to rád. Rien byl ten, kdo se narodil pro to, aby udělal něco velkého, a lépe se rozhodnout ani nemohl. Snad díky němu bude v budoucnu méně nešťastných Akianů... a méně Jafriů.

Tři dny po mém smíření s otcem mě odvezli do Nisie, zatímco Tillan zůstal v Giar-ben. Otec tam zůstal také a nechal si u sebe obšírný dopis pro Tillana, který jsem mu nadiktoval a ve kterém jsem svého přítele prosil o odpuštění.
Prvních několik dnů v Nisii jsem se strašlivě nudil, ale když se vrátil Akian, zvedla se mi nálada. Už ode dveří se na mě široce usmíval.
"Nesu dobré zprávy. Eruca sice nepřijela a v nejbližší době přijet nemůže, ale má proto dobré důvody. Jsi podruhé otcem krásné a zdravé dcerky," oznámil.
Moje první reakce bylo překvapení a mírné zklamání. Byl jsem si tak jistý, že tentokrát to bude syn! Ale vzápětí jsem se zaradoval. No tak je to holčička, proto ji přece nebude mít méně rádi.
"Jak se jmenuje? A jsou obě zdravé?" ptal jsem se dychtivě.
"Obě jsou úplně v pořádku. Narodila se před dvěma týdny a tuším, že ji pojmenovali Irola."
"Hezké jméno," usmál jsem se pochvalně.
Akian se také usmál, ale nic neříkal. Nechal mě, ať si v tichosti vychutnám zprávu o své dceři.
Irola... Eruca, Zoja a Irola. A kapitán Raenan. Moje rodina. Něco, co bych jako Jestřáb nikdy neměl mít. Jenomže jsem já vůbec Jestřáb?

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Z0MBie Z0MBie | E-mail | Web | 18. září 2009 v 0:34 | Reagovat

Tak už vím, jak v praxi vypadá Deus ex Machina :-).

2 Lomeril Lomeril | Web | 18. září 2009 v 13:24 | Reagovat

Proč Deus ex machina? To jsi nečetl některý moje věci z ALdormy - např. Skryté poklady :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama