Fantazie je něco, co si někteří lidé prostě nedovedou představit. (G. Laub)

Část patnáctá - Eruca

8. září 2009 v 21:34 | Lomeril |  Zlomená křídla
ČÁST PATNÁCTÁ - ERUCA


Tu noc už Eruca neodešla. Když jsem se ráno probudil a uviděl jsem ji spát vedle mě, cítil jsem se velice zvláštně. Částečně jsem prožíval pocity dítěte, kterého po zlém snu matka ukolébá ke spánku, částečně nejistotu, protože jsem netušil, co ode mě bude Eruca po té noci očekávat. Ale převládala hanba. Styděl jsem se za to, že jsem využil mladou a nevinnou dívku k vlastnímu uspokojení a za to, že jsem se odevzdal náruči jiné ženy ani ne rok po smrti Nyarely. Připadal jsem si, jako bych ji podvedl. I když jsem se přesvědčoval, že je mrtvá, pocitu nevěry jsem se zbavit nedokázal.
Eruca se ke mně po té noci chovala docela přirozeně, jako by nečekala víc, než už dostala. Ujistila mě tak, že už se s muži blíž seznámila. Od té doby občas v noci přišla nebo jsem já přišel za ní. Tehdy nešlo o nic hlubokého.

Akian nás opustil asi po týdnu. Těsně před jeho odjezdem jsem ho vyhledal a odvedl ho stranou, na dvorek, kde nás nikdo nerušil. Něco jsem mu dlužil a musel jsem svůj dluh splatit.
"Akiane, myslíš, že až bude po válce, že budou mít Jestřábi čas na to, zničit jedno velké zlo?" začal jsem neobratně.
Podezíravě se na mě podíval.
"Mělo by to být naším posláním," řekl.
"Dobře. Když ti řeknu všechno, co vím o obchodu se Třetí přísadou, můžeš mi slíbit, že se ho pokusíš zničit?" požádal jsem ho.
Na chvilku se jeho obličejem mihl výraz naprostého překvapení, ale vzápětí jeho rysy zvážněly a ztvrdly. Němě přikývl a já začal vyprávět. Cítil jsem se jako zrádce, ale vyklopil jsem mu všechno. Jména, místa, způsoby dorozumívání, všechno, co jsem věděl. Byl to jediný způsob, jak napravit to, co jsem udělal jeho synovi.
Akian mi nakonec prostě poděkoval a na rozloučenou mi stiskl ruku. Když odcházel, uvědomil jsem si, že ve stínu prasečího chlívku stojí Eruca. Držela prázdný škopek od pomejí a v jejích očích se zračila nedůvěra.
"Jak dlouho nás špehuješ?" vyjel jsem na ni. Mísil se ve mně strach a vztek. Kolik toho slyšela?
"Neboj, nemám tušení, o čem jste mluvili," odsekla. "Ale znáte se nějak důvěrně, ne? Tvrdil jsi mi, že jsi jen voják."
Neměl jsem jinou možnost. Musel jsem to nějak zamluvit.
"Moje minulost není důležitá," řekl jsem a objal jsem ji. Podrážděně mě odstrčila.
"Nezkoušej to na mě, Jafri! Nejsem hloupá, poznala jsem, že vy dva se dobře znáte. Dokonce i mluvíte podobně..."
Zmlkla a zalapala po dechu. Bylo pozdě, všechno pochopila.
"Ty jsi taky Jestřáb. Proto ten zájem o Třetí přísadu! Máš je potrestat!" vydechla.
Smutně jsem zavrtěl hlavou.
"Kdysi jsem býval Jestřábem, ale odešel jsem od nich. Bohužel, nemám tady žádný úkol, spíš se schovávám. Ale požádal jsem Akiana, aby s obchodníky se Třetí přísadou skoncoval," ujistil jsem ji.
"Ale proč? Tedy, proč jsi odešel?" nechápala.
"Zradil mě přítel a selhal jsem ve svém úkolu. Dopustil jsem smrt někoho, koho jsem měl chránit." Bolest mnou při těch slovech projela jako tupý meč.
S chápavým úsměvem mě pohladila po tváři. Pak mi vtiskla něžný, ale vášnivý polibek.
"Tak na to chvíli nemysli. Dneska večer mám volno, Henit to vezme za mě. Přijď ke mně," zašeptala mi od ucha a než odběhla do domu, ještě letmo zavadila svými rty o moje.

Eruca se už neptala a o mé minulosti pomlčela. Náš milenecký vztah pokračoval dál a vůbec jsme si neuvědomovali, že přerůstá do něčeho hlubšího.
Akian se vrátil po půl roce a oznámil, že odjíždí na severovýchod, aby se stal místodržitelem nějaké odlehlé pevnosti. Olkys i děti vzal s sebou. Beria zpočátku protestoval, ale protože překupníci se Třetí směsí se v poslední době začali záhadně ztrácet, rozhodl se, že se raději uklidí do bezpečí. Ukázalo se, že byl do Škrpálových pochybných obchodů zapleten hlouběji, než jsem myslel.
V té době začal Škrpál tělesně chátrat a brzy nám bylo jasné, že dlouho nevydrží. Skončil upoután na lůžko a Ala se o něj starala, zatímco já jsem udržoval v provozu hospodu. Ještě než zemřel, celou hospodu mi odkázal.
Jeho smrt nás sice zasáhla, ale nijak hluboko. Postrádali jsme jeho nerudné hudrování, ale na druhou stranu jsme byli volní se slušným podnikem, který sliboval pohodlnou obživu. Ala si v té době našla snoubence jménem Loreg, který převzal moje povinnosti, zatímco jedna starší vdova, které říkali Maberin, nastoupila na Olkysino místo. Sice mezi nás nezapadla tak, jako kdysi Olkys, ale nikdo si na její práci ani chování nemohl slůvkem postěžovat.
Já jsem měl tehdy plnou hlavu Erucy. Po Škrpálově smrti jsem si začínal uvědomovat, že pro mě to děvče hodně znamená. Netoužil jsem ji chránit tak, jako kdysi Nyu. V mých představách jsme já a Eruca vždycky stáli bok po boku. Uměla se ohánět a nebála se práce ani nepohodlí. Vyznačovala se jistým půvabem a něhou, která mi připomínala mou první milenku Porconii. Uhnízdila se mi v hlavě a odmítala odletět.
Tolik se to lišilo od citů k Nyarele. Jediný hluboký cit k ženě, který jsem znal, byla zoufalá touha chránit ji a pozorovat její štěstí. Ano, to jsem chtěl i pro Erucu, ale zároveň jsem si přál, aby byla i ona se mnou. Nevyznal jsem se sám v sobě.
Po několika týdnech jsem se rozhodl. Věřil jsem, že to, co se chystám udělat, může docela dobře vyjít, i když si nejsem jistý, co vlastně cítím. Zařídil jsem všechno potřebné a jeden večer, když Eruca vklouzla do mého pokoje jsem se odhodlal k činu.
"Eruco?"
"Ano?"
Nervózně jsem přešlápnul. Tohle bylo horší, než jet do bitvy proti naralejské přesile. Přejel jsem jazykem náhle suché rty.
"Eruco... hodně jsem přemýšlel... a...." zhluboka jsem se nadechl. "Vezmeš si mě?"
Vypadlo to ze mě, ani nevím jak. Ale řekl jsem to a napjatý jako tětiva jsem čekal na odpověď. Najednou jsem si vzpomněl, že jsem něco vynechal, a rychle jsem sáhl po malé krabičce s dárkem. Podal jsem jí Eruce, která se tvářila ze všeho nejvíc překvapeně. Otevřela jí a vydechla úžasem. Náramek, který jsem dva dny předtím koupil na trhu, byl sice vyrobený z levných korálků, ale vypadal hezky.
Odtrhla oči od šperku a podívala se na mě. Málem jsem zapomněl dýchat. Oči jí svítily radostí.
"Děkuji ti, Jafri. Ano, provdám se za tebe. A pokud si pro tebe přijdou, půjdu s tebou," odpověděla upřímně.
Vyděsila mě tím. Žili jsme si tak poklidně, že mě ani nenapadlo, že by mě Jestřábi mohli ještě pořád hledat. Ale to v tu chvíli bylo vedlejší, protože jsem Eruce směl nasadit zásnubní náramek a pak jsem ji políbil.
Vzali jsme se v tichosti, jen za přítomnosti Aly, Lorega a Maberin. Akianovi a Olkys jsme nepsali, protože jsem měl pocit, že by nebylo moudré se Jestřábům příliš připomínat. Rok po svatbě se nám narodila dcera. Překonal jsem nutkání pojmenovat ji Nyarela a čest rozhodnout, jak budeme dítěti říkat, jsem přenechal Eruce. Vybrala jí jméno Zoja.
Tehdy jsem byl spokojený. Zoja poklidně rostla a já jsem byl rozhodnutý dát jí co nejlepší vychování. Z Dagartu jsem si ještě hodně pamatoval a chtěl jsem to předat své dceři. Zatím jsme ale měli dost času a Zoje se přehoupl druhý rok, když mi Eruca oznámila, že čeká další dítě a když se Birlenem rozlétla zpráva o smrti našeho krále.
Překvapilo nás to, protože král nebyl nijak starý a neslyšeli jsme nic o tom, že by byl nemocný. Jenomže smrt panovníka neměla na život v hospodě U Škrpálu žádný vliv. Na trůn nastoupil jeho syn Zeitinion a já jsem si dál hleděl pípy a korbelů. Eruca se vůčihledně zakulacovala a já se těšil, že tentokrát to bude chlapec.
Za celá ta léta jsem se nepoučil. Když jsem si myslel, že jsem konečně unikl své minulosti, vždycky mě dostihla. To se stalo i tentokrát.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama