Fantazie je něco, co si někteří lidé prostě nedovedou představit. (G. Laub)

Část sedmnáctá - Znovu Giar-ben

16. září 2009 v 21:09 | Jafri z Nisie |  Zlomená křídla
ČÁST SEDMNÁCTÁ - ZNOVU GIAR-BEN


Naše cesta vedla přirozeně do Nisie. Tam jsem se setkal s mladým králem a až tam jsem si uvědomil, že ten nejistý mladík s nešikovnýma rukama se měl stát manželem Nyarely. Zatím ženu neměl, ale šeptalo se cosi o dceři kočovnického náčelníka.
Král na mě dělal mnohem menší dojem, než kdysi jeho otec. Jeho několik rádců ho mělo dokonale v hrsti. Nedokázal by se jim vzepřít, ale něco takového mu nejspíš ani nepřišlo na mysl. Zoufale mě prosil, ať jim pomohu.
Jen těžko jsem si rozvzpomínal, jak přesně Giar-ben vypadá zevnitř. Naposledy jsem tam byl krátce před sedmi lety, ještě než jsem odjel na Shay, ale i přesto se mi za pomoci několika mužů, kteří tam kdysi sloužili v posádce, podařilo dát dohromady slušný plán pevnosti. Potom jsem s Akianovou pomocí vypracoval bojovou taktiku.
Já, Akian a tři mladí Jestřábi, kteří byli zrovna po ruce, jsme měli proniknout do pevnosti. První měl jít Akian a měl předstírat, že ho posílá velerocolin, který si přeje vyjádřit souhlas s povstáním. Po setmění Akian projde únikovou chodbou, o které věděli jen velitelé pevnosti a kterou mi kdysi ukázal Irlion, a otevře nám její východ na mořském pobřeží. Jakmile budeme uvnitř, najdeme ostatní Jestřáby a vyvedeme je únikovou chodbou do bezpečí. Pak dá jeden z nás znamení vojsku, které zaútočí.
Když jsem společně s Lesterem, Sturfem a Canachem čekal v jeskyni na pobřeží, chvěl jsem se po celém těle. Bál jsem se, protože poprvé v životě jsem šel do boje, když někdo závisel na tom, jestli se vrátím nebo ne. Ale také se probouzely k životu dávno zapomenuté pocity vzrušení a radosti z nebezpečí. Pro tohle jsem byl vychován, pro tohle jsem většinu života žil. Nemohl jsem popřít, že mám krev bojovníka.
Připadalo mi, že jsme seděli celou věčnost, než na nás Akian syknul, ale když se to konečně stalo, nadskočili jsme leknutím.
"Pojďte," pokynul nám směrem do chodby. Nesl malou lampu, kterou mohl snadno zakrýt pláštěm. "Je to dobré, ten rocolin je vážně hlupák. Neměl sebemenší podezření," oznamoval vítězoslavně, zatímco jsme rychle šli chodbou vpřed.
"Víš, kde jsou?" zeptal jsem se ho.
"Ano. Většina jich je ve sklepení, ale kapitána, Tillana, Riena, Mura a Gurina drží nahoře ve věži, což poněkud zamotává náš úkol," podotkl Akian.
"Nevadí. Nejdřív pošleme pryč jednoho z mládenců s těmi ze sklepení a pak půjdeme pro ty ve věži," rozhodl jsem.
Chodba končila ve vinném sklepě. Tichounce jsme vylezli ze dveří. Akian zahlásil, že je čistý vzduch a udal směr. Rychle jsme kráčeli chodbou pryč, ale hned na první křižovatce se všechno zvrtlo.
Ten muž se nejspíš šel napít nebo něco podobného, ale rozhodně se potuloval v nesprávnou chvíli na nesprávném místě. Akiana poznal okamžitě a okamžitě si uvědomil, že my asi na procházku nejdeme. Nebyl ozbrojený, vlastně nebyl ani pořádně oblečený, ale začal křičet. Akian ho okamžitě srazil mečem, ale v tom chvatu a leknutí se pořádně netrefil a muž ještě chvilku ječel bolestí, než ho druhá rána umlčela navždy.
Zdálky jsme slyšeli, jak se probouzejí další a vstávají. Měli jsme zoufale málo času a museli jsme jednat rychle. Rozhodnout jsem musel já.
"Akiane, Canachu, do sklepení a osvoboďte ty Jestřáby, kteří jsou tam. Lestere, Sturfe, vyběhněte někam nahoru a dejte znamení k útoku!" rozkázal jsem.
"Ale..." namítal Sturf.
"Žádné ale! Honem!" vyštěkl jsem.
"Co kapitán a ostatní?" zastavil mě Akian.
"Postarám se o ně sám. Dělejte!" postrčil jsem je a rozběhl jsem se s taseným mečem k věži. Nebyl čas ohlížet se, jestli mě poslechli. Naše jediná naděje byla, že zmatek, který vyvolá noční útok na pevnost, nám umožní útěk.
Podařilo se mi dostat se dost daleko, než se pevností rozlehl první výkřik "Zrada!" a než se ozvalo první zařinčení zbraní. Pod schodištěm na věž jsem uviděl první stráže.
"V pevnosti je zrádce! Musíte jít pomoct ostatním!" vykřikl jsem zoufale.
Stráže se po sobě podívaly. Zřejmě mi nevěřili.
"Tebe jsem tu nikdy neviděl..." začal jeden, ale druhý mu skočil do řeči.
"Já ano. Sloužil tu jako panoš jednoho Jes..."
Dál se nedostal. Můj meč mu rozťal hrdlo a vzápětí probodl toho druhého. Vyřítil jsem se nahoru po schodech. Ve druhém patře jsem se střetnul se strážemi přibíhajícími seshora. První se mě leknul tak, že se ani nestačil bránit. S tím druhým, který se šikovně oháněl sekerou, bylo těžší pořízení, ale za cenu dvou povrchových škrábanců jsem ho porazil také. Vzal jsem svazek klíčů, který měl u pasu, a vysupěl jsem poslední patro.
Před velikými dveřmi, které vedly do posledního pokoje ve věži, stál malý stolek. Ještě na něm ležely karty a zbytky večeře. Nevěnoval jsem jim pozornost a začal jsem zkoušet jednotlivé klíče do zámku. Trefil jsem se na čtvrtý pokus.
Rozrazil jsem dveře a poprvé po letech jsem stanul tváří v tvář otci. Hrozně za posledních šest let zestárnul. Když jsem ho naposledy viděl, byl pouze prošedivělý. Dnes měl vlasy popelavé a ve tváři se objevila spousta vrásek, které jsem neznal. Díval se na mě jako na zjevení a ostatní na tom byli podobně. Zahlédl jsem překvapeného a potěšeného Riena i tvrdé nepřátelství v Tillanově obličeji.
"Jafri..." vydechl Rien.
Otcův výraz celý zjihl a oči se mu začaly podivně lesknout.
"Jdeme! Čím dřív jsem odsud pryč, tím líp!" pobídnul jsem je.
Otočil jsem se a odcházel. Slyšel jsem, že jdou za mnou. Zastavil jsem se u prvních dvou mrtvých strážných, kteří u sebe měli dýky a jednu sekeru. Muro, tehdy asi pětačtyřicetiletý druhý zástupce kapitána, se bojem se sekerou proslavil, takže tu jsem vtiskl do ruky jemu. Rien a Tillan jako nejmladší mezi námi dostali dýky. Druzí dva strážní pod schody měli halapartny, které jsme nemohli použít, ale u jednoho z nich jsme v botě našli hrubý kuchyňský nůž. Gurin si ho vzal a pokračovali jsme dolů do sklepení. Zuřivě jsem doufal, že ostatní Jestřábi už jsou pryč.
Cestou jsme míjeli okna, vedoucí k hlavní bráně, takže jsem zahlédl, že útok je v plném proudu a většina vojáků měla dost práce tam. Zbytek útěku měl už proběhnout hladce.
Už jsme se blížili k vinnému sklepu, když mě náhle někdo srazil k zemi. Slyšel jsem, jak se kolem mě rozpoutala bitka. Ke své velké radosti jsem ale zjistil, že moje pudy válečníka pořád pracují a teď, když jsem se musel bránit, se ruce a nohy rozvzpomněly, co mají dělat. I tak mi to ale proti přesile bylo málo platné.
Náhoda mi tehdy nahrála. V boji jsem se ocitl těsně vedle otce.
"Támhle vzadu jsou dveře a za nimi chodba. Měli by na vás čekat," sykl jsem mu do ucha.
Přikývl a vzápětí nás od sebe znovu oddělili. Ustupovali jsme k únikové chodbě. Cestou jsem si všiml ještě několika mrtvých těl a uvědomil jsem si, že ti před námi už se museli probojovat skrz nebo je znovu zajali.
Už jsme skoro dosáhli chodby. Zahlédl jsem Mura a Riena, jak vklouzli dovnitř. Já jsem šel poslední a kryl jsem jejich ústup. To se mi stalo osudným.
Tillan svého protivníka odhodil stranou a ten narazil do mě. Společně jsme proletěli kousek vzduchem a narazili jsme do sudu vína. Napůl omráčený jsem se svezl na zem a ten druhý špatně spadl na mojí nohu. Ozvalo se ošklivé křupnutí a tělem mi projela ostrá bolest. Stejný pocit už jsem zažil, když jsem si nohu kdysi zlomil, a poznal jsem, když se to stalo znovu.
Ani jsem se nepokoušel postavit, ale začal jsem se plazit k chodbě. Co chvilku jsem se musel zastavit a odpočinout si. Bolest mě skoro oslepovala. Zasvištění letící zbraně jsem zaslechl příliš pozdě. Jeden z nepřátel švihnul řemdihem a zasáhl moji zdravou nohu.
Rudá mlha se přese mne převalila, jako kdyby mi hodili přes hlavu přikrývku a dusili mě pod ní. Zhroutil jsem se na zem, neschopen pohybu, příliš ochromený bolestí. Čekal jsem jen na tu poslední ránu, která mě pošle k prapředkům.
Cosi těžkého a tvrdého dopadlo na moje zubožené nohy a přineslo novou vlnu bolesti. Nevím, jestli jsem křičel nebo ne. Byl jsem si jistý, že umírám. Před očima se mi vznášely tváře Erucy a Zojy. Chtěl jsem se k nim natáhnout a zůstat s nimi, ale nedokázal jsem se pohnout. Zklamal jsem je, opět jsem nedostál svému slibu. Už je nikdy neuvidím. Ani jsem nepřiměl svoje rty, aby zašeptaly poslední sbohem.
Možná se jednalo jenom o přelud, ale těsně před tím, než jsem odplul do temnoty, zdálo se mi, že slyším Nyarelin smích.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama