Fantazie je něco, co si někteří lidé prostě nedovedou představit. (G. Laub)

Část šestnáctá - Zoufalá prosba

15. září 2009 v 20:56 |  Zlomená křídla
ČÁST ŠESTNÁCTÁ - ZOUFALÁ PROSBA


Nedlouho po králově smrti se vrátil Akian.
Ten den vidím dodnes jasně před sebou. Zoja spala po obědě ve svém pokoji a já s Erucou jsme seděli dole ve výčepu. Svítilo slunce. Eruca se opírala o moje rameno a já jsem položil jednu ruku na její břicho. Občas jsem ucítil šťouchnutí našeho dítěte.
Náhle kdosi rozrazil dveře a vletěl dovnitř jako velká voda. Já i Eruca jsme poplašeně vyskočili a můj strach ještě vzrostl, když jsem poznal Akiana.
"Co se děje?" vyhrkl jsem.
Akian ale stál jako přimražený a pohledem těkal od Erucy a jejího břicha ke mně.
"Akiane, prosím," ozvala se Eruca.
"Jafri, potřebuji tvoji pomoc," vyhrkl Akian nakonec.
Snažil jsem se nedat najevo obavy. Pokynul jsem mu, aby se posadil.
"Chceš se něčeho napít?" zamířil jsem k pultu.
"Jestli máš pivo," požádal Akian, ale nesedl si. "Eruco, mohla bys..." začal nejistě.
"Před svou ženou nemám žádné tajnosti," ohradil jsem se prudce.
Akian jenom zamrkal, jako bych ho udeřil.
"To je v pořádku, půjdu se podívat na Zoju," vstala Eruca a taktně zmizela.
"Ty ses s ní oženil? Blázne bláznivá!" zamumlal Akian.
"Že to říkáš zrovna ty," postavil jsem před něj korbel. "Tak povídej, o co tak důležitého jde?"
Akian se zhluboka nadechl a spustil.
"Po válce začal král rozdělovat náhrady, které dostal od Naraley. Samozřejmě, pohraničí mělo dostat nejvíc, ale ani to jim nestačilo. Požádali o nové posouzení a král jim nevyhověl. Je to hlupák, nic by mu to neudělalo, všechno se odehrálo podle zákona. Takhle jenom dal záminku ke vzpouře rocolinů z pohraničního území," povzdechl si Akian.
"Cože?" přerušil jsem ho. O ničem takovém jsem neslyšel a to se v hospodě mluvilo o všem. Nedokázal jsem si představit, jak by taková událost unikla pozornosti našich hostů. "Jak to, že o tom nikdo neví?
"Nech mě domluvit. Zatím to probíhalo pouze na diplomatické úrovni. Král poslal Jestřáby, aby to urovnali, jenomže šlo o past. Každého Jestřába, který něco znamená, uvěznili v Giar-ben. Reesten kladl odpor při zatýkání a zemřel. Ostatní jsou ve vězení - kapitán, Tillan, Rien a spousta dalších, dokonce i jejich panošové.
Král samozřejmě přikázal, ať je všechny zase pustí, jenomže rocolin Suhab, který po válce dostal velení Giar-ben, se postavil do čela povstalců a odmítá vězně vydat."
Chvíli mi trvalo, než jsem dal dohromady myšlenky. Reesten, můj dlouholetý nepřítel, mrtvý... A ostatní ve vězení, do kterého sami vpochodovali jako ovce. Co se to s Jestřáby stalo?
"No dobře, ale co to má společného se mnou?" podivil jsem se.
"Ty jsi přece v Giar-ben sloužil. Jestřábi jsou tam drženi jako rukojmí. Předpokládám, že pokud někdo na Giar-ben zaútočí, ti nejdůležitější nešťastnou náhodou zahynou. Někdo jim musí pomoct zevnitř, někdo, kdo Giar-ben dobře zná," podíval se na mě významně.
Nedošlo mi okamžitě, co tím myslí, ale když jsem ho pochopil, prudce jsem zavrtěl hlavou, aniž bych nad tím nějak přemýšlel.
"Ne, to nepřipadá v úvahu. Mám ženu a děti a Jestřábové pro mě nic neznamenají. Můžu ti říct, co vím, ale nikam nejdu," prohlásil jsem neochvějně.
Z Akianova výrazu bylo jasné, že tuhle odpověď čekal. Tichounce si povzdechl.
"Jafri, já tě nežádám, abys to udělal pro Jestřáby. Máš tam přátele... otce..."
Vyskočil jsem na nohy a zaťal pěsti. O tomhle Akian nevěděl zhola nic.
"Přátelé mě zradili a otec..." zarazil jsem se. Ani v návalu vzteku jsem nemohl přijít na něco, čím mi otec ukřivdil. Prostě uvěřil Tillanovu lživému dopisu, který já jsem navíc nepopřel.
"Kapitán nikdy nepřestal věřit, že jednoho dne přijdeš zpátky. Čekal na tebe celé ty roky. Kdykoliv mu ohlásili nějakého cizince, doufal, že to je jeho syn, kterého jenom nepoznali. Víš, jako ve starých písních, tam se taky hrdina vracel tak, aby mohl svojí totožnost odhalit sám v pravou chvíli. A teď... teď si je jistý, že mu přijdeš na pomoc. Povedlo se mu poslat svého sluhu do bezpečí - ke mně. Něco ti posílá, Jafri," pronesl Akian tiše a položil na stůl balík, který celou dobu ležel vedle něj na lavici. Když přišel, nevšiml jsem si, že něco takového s sebou má.
Strhl jsem provázek i hrubou látku. Obsah balíku mi vyrazil dech.
Otec mi poslal rytířský plášť. Opatrně jsem ho rozložil a všiml jsem si maličké záplaty u spodního okraje, tak důvěrně známé. Sám jsem ji tam kdysi přišíval, když mi naralejský meč ten plášť roztrhl. Do očí mi vhrkly slzy, ale snažil jsem se je mrkáním zahnat.
"Neměl... neměl se po mém odchodu spálit?" zamumlal jsem, hrdlo stažené dojetím.
"Kapitán to nedovolil. Pro něj jsi nikdy nepřestal být Jestřábem. Proto chtěl, abychom požádali o pomoc tebe..."
"Počkej, jak věděl, kde mě hledat?" vpadl jsem prudce.
"Nevěděl, ale věděl, že já to vím. Přiznal jsem se, že jsem se s tebou setkal, ale že si nepřeješ, aby o místě tvého pobytu věděl někdo další. Přijal to sice se smutkem, ale nevyzvídal. Tomu sluhovi řekl, ať mě najde a společně ať vyhledáme rytíře Jafriho, který je zachrání z Giar-ben."
"Ale jak věděl, že ho ten rocolin odmítne vydat?"
"Čekal nějakou zradu. Taky jsem za tebou jel, až když bylo jasné, že to bez tvé pomoci nebude možné. Jsi jediný, kdo zná dobře Giar-ben a zároveň je tam schopný proniknout a pomoci jim zevnitř. Zklameš svého otce, Jafri?"
Kdyby mě na místě rozsekal na kousky, byla by to menší bolest. Zklamal jsem už ve všem. Nestal jsem se kapitánem, jak si otec přál, dokonce jsem navždy pohřbil možnost, že bych se stal vlivným Jestřábem. Měl jsem Nyarele být jen bratrem a nedokázal jsem to. Měl jsem ji ochránit a selhal jsem. Kdykoliv do mě otec vložil svou důvěru, zklamal jsem ho. Jenomže tentokrát jsem měl omluvu, proč nejít. Co by si Eruca počala, kdybych padl? Byla tu Zoja a syn na cestě. Tohle byli ti, kteří mě skutečně potřebovali.
Jenomže kdybych nešel, už bych nedokázal žít sám se sebou. Nedlužil jsem to jenom otci, ale také sám sobě. Pocítil jsem záchvěv smyslu pro dávno zahozenou a pošlapanou čest.
"Nedáváš mi na výběr. Ale mám podmínku: pokud se se mnou cokoliv stane, postarají se Jestřábi o Erucu a děti," vyštěkl jsem.
"To ti můžu slíbit," přisvědčil Akian.
"A nebudu dělat žádné sebevražedné útoky a podobné hlouposti, jasné? Chci vidět svého syna vyrůstat a nehodlám se nechat zabít," pokračoval jsem.
"To se domluvíme na místě. Takže přijímáš?" ujistil se, jako by tomu pořád nemohl uvěřit.
"Copak mám na výběr?" zavrčel jsem vztekle. Akian na to neřekl ani slovo.

Eruca z mého rozhodnutí přirozeně nebyla ani trochu nadšená.
"Ale proč? Nic jim nedlužíš, Jafri! Prosím, nikam nejezdi. Mysli na Zoju, na chlapečka..." žadonila se slzami v očích. Nijak mi to nezjednodušovala.
"Neboj se, já se ti vrátím. A kdyby ne, bude o vás postaráno, to jsem zařídil," chlácholil jsem ji.
Eruca práskla hadrem, který držela v ruce, o stůl.
"U všech kozlů, ty blbečku, copak nechápeš, že o peníze vůbec nejde?" zaječela.
Chytil jsem ji za ruce a nepustil jsem ji, ani když se mi pokusila vyškubnout. Po chvilce záchvat zuřivosti odezněl a podívala se na mě s výčitkami a strachem, ale zároveň jsem poznal, že se vzdává.
"Jde mi o tebe. Co bych si bez tebe počala?" zašeptala.
Pohladil jsem ji po tváři a políbil jsem ji.
"Udělám všechno proto, abych se vrátil. Slibuji," odpověděl jsem stejně tiše.

Nachystali jsme se k odjezdu hned další den ráno. Hospodu měla v mojí nepřítomnosti samozřejmě řídit Eruca a pokud bych se nevrátil do doby, než porodí, převzal by její povinnosti Loreg. Také jsme najali jednu dívku, která měla Eruce pomáhat v domácnosti.
Akiana ani trochu nepřekvapilo, že jsem si nechal svůj meč. Naštěstí se do něj za tu dobu nedala rez. Mě samotného ale zaskočilo, když jsem si uvědomil, že jsem ho nedržel v ruce skoro šest let.
"Určitě jsem už všechno zapomněl," varoval jsem Akiana.
Akian se jenom usmál.
"Však si rychle vzpomeneš. V Dagartu vrývají tyhle dovednosti moc hluboko na to, abys je mohl ztratit úplně. Jen počkej, až je budeš potřebovat."
Koně byli osedlaní a čekali před hospodou. Byl jsem vděčný, že se mi odjezd podařilo ututlat, protože jinak by se určitě sešlo tolik čumilů, že bychom nejspíš ani nevyjeli z vrat. Takhle jsem se rozloučil jenom se svými - s Maberin, Loregem a Alou. A s Erucou a Zojou, samozřejmě.
Malá Zoja nevěděla dost dobře, co se děje, ale cítila z Erucy napětí a starosti, takže byla zamlklá a nepouštěla se Eručiny sukně. Klekl jsem si, abych jí krátce objal a políbil do vlásků. Potom jsem vstal a sevřel jsem v náručí Erucu. Přitiskl jsem své rty na její, jako kdybychom se viděli naposled. To vlastně bylo docela dobře možné.
"Víš, člověk někdy musí..." zašeptal jsem, tak aby to slyšela jenom ona.
"Já vím. Jinak bys nešel," zamumlala mi do ucha, než jsem ji pustil a vyšvihl se do sedla. Ještě mi na rozloučenou stiskla ruku.
Pak jsem pobídl koně a společně s Akianem jsem se po šesti letech vydal znovu do boje.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lomeril Lomeril | Web | 15. září 2009 v 20:57 | Reagovat

Už se chýlíme ke konci. Ještě dvě další kapitoly + epilog.
Jaký je váš názor na tuto povídku?

2 Z0MBie Z0MBie | E-mail | Web | 15. září 2009 v 23:51 | Reagovat

Nemůžu si pomoct, ale u konce téhle povídky jsem si vzpomněl na konec Ságy o Zaklínači, když šli definitivně na zteč Vilgefortzova hradu (kde jich taky většina padla...) :). Ale něco mi říká, že v pokračování téhle povídky asi blesky a firebally do mramorových stropů lítat nebudou... :)

3 Lomeril Lomeril | Web | 16. září 2009 v 15:20 | Reagovat

Ani mě nenapadne. Mám rozpracovaný jeden pokus, kde vystupují mágové, ale to není z Birlenu, že?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama