Fantazie je něco, co si někteří lidé prostě nedovedou představit. (G. Laub)

Část třináctá - Albe

3. září 2009 v 18:15 | Lomeril |  Zlomená křídla
ČÁST TŘINÁCTÁ - ALBE


Když jsem u Škrpála pracoval asi půl roku, věděl jsem s jistotou, že si můj zaměstnavatel nevydělává jenom prodejem piva a višňové pálenky. Mezi Rocoly byla odjakživa rozšířená jistá žvýkací směs zvaná albe. Jednalo se v podstatě o pryskyřici berikovníku, do které byl přidaný rozemletý kořen almonsie. Albe mělo povzbuzující účinky a projasňovalo mysl a almonsie rostly skoro na každé zahrádce, takže albe žvýkal kdejaký Rocol. Jenomže těsně před válkou někdo přišel na to, že pokud se do albe přidá jistá Třetí přísada, jejíž původ se samozřejmě úzkostlivě tajil, dostane směs úplně jiné účinky. Člověk se uvolní a zažívá pocity opravdového štěstí. Všechny špatné myšlenky zmizí. Jediným háčkem v téhle prodejné rozkoši bylo, že čím víc člověk dostal, tím víc chtěl. Někteří dokonce nemohli bez Třetí přísady vůbec vydržet.
Brzy jsem si poskládal několik náhodně zaslechnutých poznámek a zeptal jsem se i Erucy, která mi pod přísahou mlčení potvrdila, že Škrpál skutečně obchoduje se Třetí přísadou. Bral ji od překupníka jménem Welli, který dodával Přísadu do celého Skalista.
Později jsem se o albe zmínil před Olkys a překvapilo mě, jak se celá nasupila. Když jsem se zeptal, proč, odpověď byla až příliš jednoduchá:
"To Beria." Beria byl její nejstarší syn, tehdy mu táhlo na patnáct. "Škrpál s tím kšeftuje a Beria mu pomáhá. Začal to svinstvo taky žvejkat. Ať dělám, co dělám, nechce toho nechat," řekla.
Jenomže mně to tehdy nepřipadalo vůbec zlé. Předpokládal jsem, že jsem dost silný na to, abych se nenechal touhu po albe ovládnout, a možnost zbavit se alespoň na chvíli všech vzpomínek na mě volala lákavěji než pramen vody na poušti, ale až do rozhovoru s Olkys jsem nevěděl, jak se k albe dostat. Ona mi neúmyslně poskytla návod. S Beriou jsem se dobře znal, chlapec si podle mé osobnosti vytvořil představu o tom, jak by měl vypadat otec, kterého zřejmě viděl málokdy.
Nejdřív jsem se bál oslovit ho. Kdyby měl pocit, že souhlasím s jeho žvýkáním albe, nikdo by ho nepřinutil přestat s tím. Už si nevzpomenu, co odstartovalo ten záchvat zoufalství, ale jednoho dne, když jsem se cítil úplně na dně, jsem se odhodlal požádat Beriu o albe se Třetí přísadou, a on mi ochotně vyhověl. Lidé, kteří popisovali nádherné pocity, které jim Třetí přísada přinášela, nelhali. Mohl jsem zapomenout a alespoň na chvíli se cítit šťastný, ale uvědomoval jsem si nebezpečí, které od Třetí přísady hrozilo. Nikdy jsem si nebral moc ani často, jen tu a tam, když už se život nedal snést. Samozřejmě na to Škrpál brzy přišel, ale místo aby mě vyhodil, začal mě pověřovat různými pochůzkami, souvisejícími s Třetí přísadou.
Nevysloužil jsem si tím moc chvály. Beria se do špinavých obchodů a vlastního žvýkání albe zabředával pořád hlouběji a protože já jsem se toho účastnil taky, přestal v tom vidět něco špatného. Samozřejmě nedokázal pochopit rozdíl mezi mým občasným užíváním a jeho posedlostí, která ho nutila brát si albe skoro denně. Olkys, která mohla jen sledovat, jak se její syn víc a víc zamotává do nástrah Třetí přísady, se mnou úplně přestala mluvit a Eruca a Ala vyjadřovaly svůj nesouhlas sice mírněji, ale i tak znatelně.
Ze začátku jsem se snažil hájit. Copak jsem já mohl za bláznivé nápady malého kluka? Pokud to chtěl žvýkat, nemohl jsem mu v tom bránit, jsem jeho rodič nebyl. Jenomže hluboko uvnitř jsem od začátku věděl, že jsem za toho chlapce nesl odpovědnost. Bral mě jako vzor a věci došly tak daleko jenom kvůli tomu, že jsem nedokázal být mu dobrým vzorem. Jako vždycky jsem selhal. Proto jsem se později alespoň před ním snažil předstírat, že jsem toho nechal a že mi to připadá odporné. Jak jsem mohl tušit, bylo příliš pozdě na to, abych mu pomohl.
Zrovna v době, kdy jsem si začal Beriovu viditelně rostoucí závislost na Třetí přísadě dávat skutečně za vinu a kdy se začalo šeptat, že válka, která už trvala skoro sedm let, se chýlí ke konci, mě ale dostihla moje vlastní minulost.
Jednoho dne jsem se zrovna vrátil z pochůzky pro Škrpála a zastavil jsem se v kuchyni. Už se chýlilo k večeru a pro ten den jsem měl hotovo. Eruca, jak jsem předpokládal, už se se Škrpálem otáčela v nálevně, ale překvapilo mě, že Ala byla v kuchyni sama. Ráda přijala mojí nabídku, že jí pomůžu.
"Kdepak je Olkys?" nadhodil jsem, když jsem krájel maso.
"Nahoře. Přijel jí manžel," ztišila Ala spiklenecky hlas.
Překvapeně jsem zvedl obočí.
"Na jak dlouho?"
"Na dlouho ne. Nikdy se nezdrží dýl jak tejden. Olkys nikdy nechce říct, proč. Zajímalo by mě, co dělá, protože takhle to chodilo už před válkou. Já si myslím, že je někde ženatej s jinou. Snažila jsem se to vytáhnout z Erucy, ale ta nic neví, byla eště žabec, když se brali," vykládala Ala bez pobízení.
"A odkud je?" zeptal jsem se. Proti mé vůli mě tajemný Olkysin manžel zajímal a moje představivost pracovala na plné obrátky.
"To právě nikdo neví. Ale mluví dost nóbl, drobet jako ty," přiznala Ala zamyšleně.
Lekl jsem se. Co kdyby to byl Jestřáb, který se vzepřel pravidlům a potají se oženil? Snažil jsem tu myšlenku odehnat jako nesmyslnou, ale nedařilo se mi to. Přestože představa, že bych ze všech hospod, co jich v Birlenu je, natrefil zrovna na tu, kde žije utajovaná manželka nějakého Jestřába, zněla jako špatný vtip, nedokázal jsem ze sebe setřást strach. Odvedl jsem řeč na něco jiného, ale v duchu jsem si slíbil, že zjistím, kdo je Olkysin manžel.
Ala brzy začala klevetit o nějaké hospodyni z vedlejší ulice, která prý dělá oči na kováře z lepší čtvrti, ale já jsem ji neposlouchal. Moje myšlenky se vrátily na Shay. Znovu jsem držel v náručí Nyu a znovu jsem si uvědomil, jak od začátku beznadějné byly všechny city, které jsem k ní choval. Nikdy jsem to neměl nechat zajít tak daleko. Tillan... ano, Tillan, přestože mě později zradil, měl na začátku pravdu. Kdybych odešel, dokud bych to ještě dokázal, a nic si nenamlouval, mohl jsem jí zachránit život. Zemřela jenom kvůli mně. Špatně jsem se jí odvděčil za její nezištnou náklonnost.
Ze sebeobviňování a vzpomínání mě vytrhla bolest. Vyjekl jsem překvapením a podíval jsem se na svůj prst, ze kterého začala odkapávat krev. Ještě nikdy předtím jsem se při krájení neřízl.
"Co se stalo? Ukaž!" přiběhla okamžitě Ala. "Počkej, běž dál od toho masa, ať mi ho nezakrvavíš. A prosim tě, řekni mi, proč bulíš?" osopila se na mě. Až tehdy jsem si všiml, že mám na tváři slzy. Rychle jsem je setřel zdravou rukou.
"Když tu takhle hloupě necháš válet cibuli," ukázal jsem na půlku cibule, která ležela blízko masa, které jsem krájel. Ala po mně vrhla podezíravý pohled.
"Nikdy předtím ti nevadila," podotkla.
"No jo, jenomže dneska na mě jde nějaká rýma," snažil jsem se vyhnout se nepříjemnému tématu.
"Hele, víš co, ty rýmo? Padej do postele, dík za to maso, ale nejhorší frmol už je za náma, už to tu zvládnu a jestli ty něco potřebuješ, tak je to pořádnej vodfrk," poslala mě mateřsky pryč.
Zamumlal jsem svoje díky a vytratil jsem se. Ale rozhodně jsem nechtěl jít spát. Musel jsem vědět, kdo je Olkysin manžel.
Zamířil jsem ke schodům, které vedly do Olkysina podkrovního bytu, ale někdo přicházel ze dvorku. Bylo to zvláštní, protože tady vzadu hosté neměli co pohledávat. Napadlo mě, že by to mohl být onen tajemný muž. Rychle jsem se stáhnul a skrčil jsem se mezi harampádím pod schody. Muž kolem mě prošel a když zvedl malou lucernu, kterou si zřejmě svítil na cestu, vydechl jsem zděšením.
Na schodech stál můj dávný přítel Akian.
Zaslechl mě a posvítil do nepořádku, kde jsem se schovával. Nebyl jsem nijak důmyslně ukrytý, takže mě uviděl okamžitě. Nerozeznal jsem, jak se tváří, světlo mě oslnilo.
"Můžeš vylézt, Jafri. Stejně jsem si s tebou chtěl promluvit," řekl.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama